Článek
Lidská paměť funguje opravdu svébytně. Některé vpravdě závažné události propustí nenávratně do ztracena, a i kdybychom třeba mnohdy byli rádi, aby nás zřejmé štěstí a někdy snad i obnažený smutek doprovázely věrně časem, nestane se tak. Naopak mnohé triviální záležitosti, malicherné detaily či banální úlomky času v nás, vlastně nechtěně, přetrvávají.
A tak si David připomíná historii rodiny Kalurových, která počíná u Hukvald koncem 17. století, kde zůstalo několik zraněných švédských vojáků. Klade si otázku, jaké je vlastně národnosti. Po matce jistě Čech z Polabí, ze strany Kalurů pak směs „prajzů“ z pomezí Slezska a Polska, pak Moravané, Židi, Finové i Švédi. Co z toho plyne?
Od Hitlera dostal tužku, která mu zachránila život
Třeba zkušenost lidí, kteří za druhé světové války museli narukovat do wehrmachtu. A zážitek dědy střelmistra, který „pomáhal“ nacistickým pohlavárům testovat kvalitu opevnění Československé republiky. A za to dostal od Hitlera obyčejnou tužku. Za heydrichiády mu ten fakt zachránil život.
Podnětem k cestě pamětí se Davidovi stane zjištění, že najednou vidí na jedno oko. Není to jediná tragédie, kterou musí překonat. V životě se mu tak spojují viny vlastní i některých předků. Připomíná si, jak Jaspers objasňuje rozdíl mezi příčinou a vinou. Příčina je slepá a nutná, vina je vidoucí a svobodně vědomá. A Davidova žena Renata Kalurová zemřela poté, co jela do Hořovic pro dlaždičky, když manžel dal přednost přípitku na oslavě narozenin kolegy.
S nadhledem komentuje vypravěč především události 20. století, které filozof Karel Kosík nazýval jako „průlom dějin do naší každodennosti“. Pro Kalura k nim patřil prožitek ze srpna 1968, kdy se právě vracel s Renatou ze svatební cesty. A v deníku z té doby ho komentuje. Podnět pro pamětníky, aby si udělali podobný „výlet“, pro mladší zkušenost literárně předávaná dalším generacím.
Petr Prouza: Ctitelé katastrof a Hitlerova tužka
Fragment, 265 stran, 299 Kč