Článek
Máte pochopení pro lidi tohoto typu?
Ano, protože při pravidlech, která v téhle společnosti panují, člověk nikdy neví, kdy to může potkat jeho samotného.
Váš asociál Pepé má to štěstí, že má kolem sebe dobré lidi, kteří mu odpouštějí…
Dobrota bývá nepoučitelná.
Potkal jste taky někoho, komu jste pořád odpouštěl a on zase udělal to, co jste mu odpouštěl?
Minimálně to je vaše dítě, které to pořád zkouší a nenaplňuje vaše představy.
Jste tolerantní, nebo přísný otec?
Myslím, že je potřeba určit mantinely. To je něco, co kolem nás hrozně chybí.
Kde vám to vadí nejvíc?
V běžném životě. Počínaje obyčejnou nevychovaností přes neúctu k právu a pravidlům vůbec a konče… to ani nedohlédnu. Mám pocit, že absenci našich vnitřních mantinelů má nahradit přemíra těch vnějších. A ani ty jako by neplatily pro všechny stejně, soudě podle kauz některých našich politiků. Jenže jim nikdo nedá za ucho jako já tomu tříletému klukovi.
.: Vladimír Javorský ve filmu U mě dobrý.foto: Právo/Lukáš Táborský
Často hrajete i faráře. Máte vztah k náboženství, k duchovnu?
Duchovní záležitosti si dříve nebo později člověka najdou. Je jen otázka, do jaké míry s nimi člověk souzní.
S jakým duchovnem souzníte vy?
Tím, jak se dostávám ke spoustě textů, to je průřez duchovními směry. Křesťanství, buddhismus…
Čím si vysvětlujete oblibu východních náboženství u nás?
Taky tam nacházím mnoho odpovědí. Je to i proto, že komunistům se podařilo lidi dost odtáhnout od křesťanství a znechutit ho. Přirozeně pak přitahovalo to, co nebylo tak doničené.
Souvisí s tím i Don Quijote z Hakušu, vaše společné představení s japonským tanečníkem?
Ne, tohle taneční představení nevzniklo ze žádných duchovních potřeb. Na základě dřívější spolupráce mě oslovil japonský tanečník Yasunari Tamai a já jeho nabídku rád přijal. Představení se hrálo v Japonsku i u nás.
Bude vaše spolupráce pokračovat?
Ona by pokračovala, ale za současné finanční situace divadla Archa, díky kterému tento projekt vznikl, to asi nebude možné. Podívejte, v jakém stavu je kultura, kolik stojí letenka a jaké priority si v kultuře stanovil pražský magistrát. Jako my ale dopadne spousta kulturních projektů. Je to hrozná krátkozrakost, která lidi ochudí o mnoho krásných zážitků. Hanebný zlomek procenta národního důchodu, který u nás jde na kulturu, svědčí o tom, že to není jen otázka pražské radnice.
Pohybové divadlo ale na hřebíček nepověsíte.
Pohyb mě odjakživa bavil a moje tělo ho má rádo.
Jakou k němu máte profesionální průpravu?
Na JAMU jsme měli na pantomimu výborné pedagogy Zojku Mikotovou a Petra Šmolíka. Byl jsem i na letním kurzu u Ladislava Fialky. Při natáčení Největšího z pierotů (seriál o francouzskočeském mimovi Janu Kašparovi-Deburau, v němž hrál titulní roli) jsem spolupracoval se Ctiborem Turbou. Úplné začátky jsou ale v tanečním klubu Mládí v Ostravě, kde jsem vyrůstal.
Škoda, že si na vás nevzpomněli při StarDance.
Společenský tanec jsem moc nedělal, mě bavil výrazový tanec. Na StarDance jsem se ale díval a hluboce se před všemi zúčastněnými skláním.
foto: Právo/Lukáš Táborský
Jako jeden z mála českých herců jste byl nominován na Oscara.
Tak to nebylo. Nominován byl krátký česko-americký film Most, ve kterém jsem hrál hlavní roli.
Ale na udílení Oscarů jste do Los Angeles v roce 2004 jel.
Jak jinak nemám vůbec rád oficiální akce, tak ten oscarový večer mě naprosto nadchl. Hlavně obrovskou profesionalitou všech zúčastněných.
Působíte asketickým dojmem. Jste asketa?
Nemyslím. Jím maso, raduju se ze života, určitě nejdu místo na pivo někam do poustevny. Nic si neodpírám, jen jsem hubený. Jako dítě jsem přitom byl docela baculatý. Až v pubertě se to změnilo a zůstalo to tak.
Jaké jste byl dítě?
Úplně normální, ničím se nevymykající. Hrál jsem rád fotbal, zpíval jsem ve sboru, v létě jsem jezdil na tábory.
Kdy do toho vstoupilo herectví?
Taky mě to docela překvapilo. Chtěl jsem být geologem a najednou jsem zjistil, že místo na Vysokou školu báňskou v Ostravě chci jít po gymplu na JAMU. Lákalo mě hlavně pohybové divadlo, pantomima.
A teď jste v Národním divadle. Byla to vaše meta?
Ne, takové mety jsem nikdy neměl. Chtěl jsem dělat dobré divadlo. Tam, kde mi to nabídnou. Po škole to bylo v Divadle na provázku v Brně, pak v Činoherním klubu v Praze. Byl jsem tam šťastný, ale pak se změnily okolnosti a šel jsem za dobrým divadlem do Národního.
Tam máte v představení Sněhová královna roli Prince, Loupežníka a Soba. Docela zajímavá sestava…
…a ještě člena družiny Sněhové královny. Největší zalíbení jsem našel v Princi, protože mi dal nejvíc práce. Je to v mé kariéře první princ.
.: Vladimír Javorský (Václav) a Iva Janžurová (Ludmila) v inscenaci Tylovy Drahomíry v Národním divadle.foto: Oleg Nováček
V šestačtyřiceti jste se dočkal.
Jsem na to pyšný. Ale baví mě i Sob a Loupežník.
Stejný počet rolí jste měl ostatně i ve filmu Roming, kde jste hrál Pošťáka, Boha, Smrt a Ďábla.
To je pro herce vzácná příležitost! Baví mě to. Už na Provázku jsme často hráli víc postav.
Hrál jste v několika zahraničních filmech, naposledy v Edith Piaf. Je velký rozdíl mezi zahraniční a domácí produkcí?
Není, hraní je pořád stejné, rozdíl je někdy v komfortu, ale už se to začíná smazávat. Co se týče profesionality, rozdíl není. Ostatně zahraniční produkce si najímají naše kameramany, osvětlovače, ostřiče. Filmařské profese jsou u nás na vysoké úrovni.
Jak jste se naučil pět jazyků?
V Ostravě jsme poslouchali polskou televizi, kde tenkrát běžely daleko zajímavější filmy než na naší. Tak jsem se naučil polsky. A protože cizí filmy vysílali tak, že to celé četl jeden člověk a pod ním byl slyšet originál, pochytil jsem angličtinu. Pak jsem se dostal na školu s rozšířeným vyučováním jazyků, kde jsem měl němčinu. A do toho povinná ruština. Na gymnáziu jsem přibral francouzštinu. Tu jsem hodně využil, protože jsem ve Francii hrál. Byl jsem angažován v divadle v Blois, ale kočovali jsme po celé Francii.