Článek
Jak se vaše Adina ocitla v Divadle na Vinohradech?
Vlastně náhodou. Umělecký šéf vinohradské scény Martin Stropnický nabídl spolupráci režiséru Michálkovi a on projevil zájem právě o Adinu, kterou jsem pro něho napsala po Zapomenutém světle. K natočení filmu ale z finančních důvodů už nedošlo.
Proč jste se rozhodla přepsat Adinu pro divadlo?
Při svém pobytu v Praze v roce 2000 jsem zjistila, že o Adině uvažuje několik lidí, a protože jsem do námětu investovala už příliš práce, tak jsem se k ní vrátila. Kdybych byla geniální, udělala bych z Adiny muzikál, jako je Kabaret, ale to nejsem, a tak jsem si začala hrát s různými motivy. Navázala jsem spojení s Divadlem Na zábradlí, ale nic z toho nebylo, tak jsem nakonec Adinu opět odložila. Vrátila jsem se k ní, až když o ni projevil zájem Michálek a po něm Martin Stropnický, s nímž jsem začala pracovat na divadelní verzi.
Jak probíhala práce na textu?
Neměla jsem zkušenost s psaním divadelní hry, vše jsem viděla v rychlém filmovém sledu a s větším množstvím postav, než divadelní hra unese, ale byla jsem přístupná poučení. Z filmu jsem zvyklá na kolektivní práci, takže jiný názor ve mně budí spíš zvědavost než rozčilení. Nezáleží mi na slovíčkách, ale na akci a na tom, co znamená. Doufám, že Adina bude lidová hra, viděla jsem v ní i příležitost k humoru, ale možná, že to bude spíše drama, stejně jako při Zapomenutém světle. Tehdy jsem Michálkovi také tvrdila, že je to komedie a jeho vidění mě nakonec velmi překvapilo. Počítám s tím i u Adiny.
Viděla jste pár zkoušek, jaký z nich máte dojem?
Nemám s divadlem zkušenosti, takže výsledek nemůžu posoudit. Je to, jako bych se dívala na denní práce ve filmu a neznala celek. Divadelní zkoušku sleduju se zájmem, podivem a úctou, ale neusuzuji z ní o inscenaci. Ostatně, když něco píšete, je to vždycky jiné, než to, co nakonec vidíte.
Psala jste Adinu pro konkrétní obsazení?
To ne. Mám sice při psaní představu o charakteristice postav, ale nikdy jsem nepsala hercům "na tělo". Veronika Žilková je talentovaná herečka, takže mi její obsazení do titulní role nebylo proti mysli, jsem přesvědčená o tom, že si z Adiny vybere to, co je jí blízké. Při psaní jsem viděla skutečnou Adinu, ale vím, že žádná další Adina není. Navíc já jsem nechtěla svou hrou oslavovat geniální herečku, kterou Adina ostatně ani nebyla.
Šlo mi spíš o výjimečný osud a obraz doby, která dokáže znetvořit charakter a přivodit ztrátu snů, zvláště v zemi s tak šílenými zvraty v dějinách. Mandlová byla o málo mladší než moje matka. Generace mých rodičů se narodila před první světovou válkou, potom prošla světovou krizí, druhou světovou válkou a po ní prožila spoustu let v komunistickém režimu, jehož konce se nedožila. Museli se vzdát mnoha snů a o tom jsem psala svou hru.
Měla jste k Adině blíž i tím, že jste sama zažila fakt emigrace?
Myslím, že ano. Když odejdete a víte, že se nemůžete vrátit, napadají vás otázky, jež byste si jinak nepoložila. Já jsem se například ptala svého otce, proč v roce 1939 nebojoval. A když mi odpovídal, že by ho zabili, tak i když jsem ho velmi milovala, říkala jsem si v duchu: no a co? Kdybych žila tady, tak bych asi takto drsně neuvažovala.
Z emigrace vyplývají i další otázky: proč se lidi přizpůsobili požadavkům režimu a neodešli? A když odešli, uvědomili si, jak za to zaplatí? Já si nemůžu stěžovat, v emigraci jsem prožila poměrně šťastný život, i když zcela jiný, než jsem si představovala. Odchod z Československa znamená, že musíte různé věci bolestivě useknout. Tím jsem se přiblížila chápání Adiny. Ona se stále snažila o návrat a pochopení ze strany svých bývalých kolegů i diváků, a to mě velice zajímalo. Ale nechci se s ní srovnávat, jen umím pochopit některé její myšlenkové procesy.
Jaký byl osud filmové scenáristky v USA?
Věděla jsem, že nebudu dělat svou profesi. Těžce a pomalu jsem se učila anglicky, teprve po sedmi letech jsem začala točit na šestnáctku filmy s mladými lidmi, dávno před rozkvětem éry nezávislých filmů. Začala jsem učit práci s filmem nejprve děti na základní a střední škole, pak na kolumbijské univerzitě. Skrze své studenty jsem teprve poznala Ameriku. Oni jsou zcela bez předsudků, nevadil jim můj přízvuk, ani zkušenost jiné kultury, naopak. Tím, že za vzdělání platí šílené peníze, chtějí se naučit maximum.
Jaká je Amerika vašima očima?
Amerika je tvrdá země, ale nabízí příležitosti, jež lze využít. Ovšem je to stálý boj, nikdo se o vás nepostará. V Česku žijí lidé stále trochu nezodpovědně, v euforii z faktu získané demokracie, ale bez vědomí, co z toho vyplývá.
Kým je vaše Adina - obětí, nebo nebo viníkem svého osudu?
Jsou tam obě polohy. Adina udělala různé věci, které nemusela, ale ona se ničeho nebála. Nemyslela dopředu, byla velice impulzívní a krása jí dodávala pocit velké moci i přesvědčení, že ji lidé budou mít vždycky rádi. Po válce se jednoznačně ocitla v pozici oběti. Hysterie vůči ní byla uměle vyvolaná jako reakce na věci, které se děly za protektorátu, a také proto, že mnozí lidé se potřebovali ukázat jako hrdinové. Její výjimečnost spočívá ve schopnosti sebereflexe, jaké nebyla schopná třeba Lída Baarová. A v tom ji - skrze vlastní zkušenost emigrace - chápu a věřím jí.
Setkala jste se v emigraci někdy s Adinou Mandlovou?
Ne a ani jsem nevyhledávala mnoho lidí, kteří ji znali. Samozřejmě jsem mluvila třeba se Svatoplukem Benešem a dalšími herci, ale například jsem se nesetkala s nikým, kdo ji znal v emigraci. Když píšete o konkrétním osudu, v určitém okamžiku se musíte rozhodnout, že už víte dost, a musíte si ujasnit, co a jak chcete napsat.
Píšete další scénář nebo hru?
Pracuju na filmu, který ale není český, je to návrat k příběhu, který jsem už napsala v Americe, a teď mě napadl nový přístup a souvislosti. Mám nápad i na další divadelní hru, ale vzhledem k tomu, že Adina vznikala deset let, tak mám čas ještě do roku 2017.