Článek
EU má propracovaný mechanismus, jak přijímat nové členy, ale nemá téměř žádné nástroje, jak se - třeba jen dočasně - zbavit členů, kteří porušují její pravidla. Každý normálně fungující klub přitom má - už z čirého pudu sebezáchovy - obyčejně nejen pravidla pro přijímání nových členů, ale i pravidla pro vyloučení nebo dočasné suspendování těch, kteří klubu škodí.
EU v podstatě žádnou zemi, která porušuje její pravidla, nemůže vyloučit. A nemůže dokonce dost dobře ani takové země trestat, protože kupříkladu „mechanismus právního státu“, který může aktivovat Evropská komise, nevede v konečných důsledcích k trestům, které smlouva o EU předjímá - kupříkladu odnětí hlasovacích práv potrestané zemi - pokud to všechny ostatní země jednomyslně neschválí.
Když nyní EK pohrozila Polsku, že kvůli nedávnému útoku nové polské vlády na veřejnosprávní média aktivuje mechanismus právního státu, Maďarsko, které má podobné problémy jako Polsko, prohlásilo, že bude jakékoli sankce proti Polsku vetovat.
Stejně paralyzovaná chováním jednoho jediného člena byla EU v případě Řecka. Když se v jednom okamžiku zdálo, že finanční krizí zmítané Řecko nebude ochotné podvolit se tlaku věřitelů, mluvilo se o tom, že bude nutné Řecko vyloučit z eurozóny. Později některé země navrhovaly pro změnu vyloučit Řecko ze schengenského prostoru, protože neplní svoje povinnosti při ochraně vnější hranice EU.
Eurozóna a Schengen jsou ale institucionálně „děti“ EU, takže ani z nich nelze jen tak někoho vyloučit bez toho, že by takový krok mohl zažehnout jejich samovolný rozpad. Situace v Řecku tak jen generovala frustraci z nemohoucnosti radikálně ji řešit. Totéž je nyní pravda ve vztahu k Polsku a Maďarsku, které porušují některé principy právního státu a liberální demokracie.
Je zřejmé, že takové patové situace jsou podhoubím pro případná radikální řešení, pokud by se mělo chování některých států stát neúnosným. Ne úplně nereálnou možností tak bohužel je, že bude-li nepřístojné chování některých zemí pokračovat, skupina těch, které chtějí pravidla dodržovat, se takříkajíc „trhne“.
To je koneckonců i nejrealističtější scénář případného rozpadu EU jako takové. Pokud by se skutečně začala jako společný integrační projekt 28 států hroutit, nerozpadne se na 28 suverénních států, jak si to mnozí představují, ale rozdělí se na tvrdé jádro těch, které chtějí v integraci pokračovat, a na zbytek, který si bude muset poradit sám.
Jiří Pehe
Politický analytik a spisovatel. Zaměřuje se především na dění ve střední a východní Evropě.
Dva roky působil jako ředitel politického odboru Kanceláře prezidenta republiky Václava Havla.
V současnosti je ředitelem New York University v Praze a vede Pražský institut pro demokracii, ekonomii a kulturu Newyorské university (PIDEC).