Článek
Dost možná se jedná o koordinovanou snahu vyvinout tlak na Rusko a z hlediska principů nátlakové diplomacie dokonce může mít určitý smysl. Pravděpodobně větší smysl než samotná dodávka zbraní.
Proti ní totiž mluví dva zásadní aspekty. První a evidentní je nebezpečí eskalace konfliktu. Více zbraní znamená více mrtvých. Argument nejen pacifistů. Ovšem přiznejme, že argument ne vždy pravdivý. Jak před mnoha lety napsal Edward Lufttwak, občas je dobré dát šanci válce.
Jasné vítězství jedné ze stran, jež donutí druhou stranu slevit z jejích požadavků, může vytvořit stabilnější mír než kompromis nevyhovující nikomu. Navíc krátká a rychlá eskalace může ve výsledku znamenat méně obětí než dlouhý konflikt. Což ovšem vede k druhému problému.
Dostupné informace o tom, jak na taktické a operační úrovni probíhají boje na Ukrajině, nedávají mnoho nadějí k tomu, že by dodávka západních zbraní mohla konflikt ukončit. Navíc není vůbec jisté, zda Ukrajina zbraně skutečně potřebuje.
Část odborníků se přiklání k tomu, že jich má dost. Jiní upozorňují na nedostatek v určitých specifických oblastech. Ukrajincům prý chybějí účinné protitankové střely a dělostřelecké radary. Nicméně hlavní pochybnost lze spatřit v tom, zda by ukrajinská armáda dokázala válku smysluplně ukončit. Aby západní zbraně nezpůsobily jen více mrtvých, musela by Ukrajina zbraně správně použít.
Jak? Zjednodušeně řečeno by ukrajinská armáda musela provést moderní mobilní útočnou operaci. Moderní ovšem trochu v uvozovkách, protože Němci to uměli už v roce 1940. Stejný princip úspěšně několikrát zopakoval Izrael. A v posledních letech USA v Iráku. Princip lze shrnout zhruba tak, že mobilní jednotky získají lokální převahu, prolomí nepřátelské linie a rychle postupují dál, čímž rozloží týl protivníka.
Operace nutně nevyžaduje celkovou početní ani technickou převahu, ale dobrý výcvik, součinnost jednotek a jednotlivých druhů vojsk.
Ovšem o součinnosti ukrajinských vojsk a jejich výcviku lze úspěšně pochybovat. Eskalace by nevadila. Vojenská řešení mohou být někdy racionální. Ovšem Ukrajinci nevypadají, že by na vojenské řešení měli schopnosti.
Jan Ludvík
Je odborným asistentem na Katedře bezpečnostních studií, výzkumným pracovníkem Střediska bezpečnostní politiky IPS FSV UK a příležitostným komentátorem veřejného dění. Studoval na Univerzitě Karlově a University of Richmond.
Doktorské studium absolvoval v oboru mezinárodní vztahy. Odborně se zaměřuje na vztah mezi politickou a vojenskou silou, ozbrojené konflikty, americkou a českou zahraniční a bezpečnostní politiku.
Je autorem knihy Nuclear Asymmetry and Deterrence: Theory, Policy and History.
Aktvní je na síti Twitter @JanLudvikSBP