Článek
Na základě současného vývoje lze soudit, že jejich provedení vede k následujícím výsledkům. Pokud přijmeme tezi, že Rusko je zcela či částečně zodpovědné za situaci ve východních oblastech Ukrajiny, na jeho chování se nezměnilo nic. Stále se bojuje, separatisté se těší Putinově materiální, diplomatické i mediální podpoře a vyřešení situace je v nedohlednu. Vyjednané příměří nevydrželo ani několik dní a pro civilisty, kteří ozbrojenými konflikty vždy trpí nejvíce, se nic nemění. Trpí nadále.
K plánované a slibované izolaci východního medvěda, která měla být výsledkem odříznutí od západních kapitálových a technologických zdrojů, nedošlo. Místo toho byly posíleny vazby mezi Ruskem a Čínou. Oba státy urychleně uzavřely dohodu o dodávkách ruského plynu, jejíž podpis se jinak zdál v nedohlednu. Rusko si tak našlo své odbytiště, Čína zdroj surovin pro svou stále se více rozjíždějící ekonomiku. Kromě smlouvy o dodávkách plynu Moskva a Peking plánují výstavbu společného přístavu blízko vzájemných hranic, který bude jeden z největších v severovýchodní Asii. Čína, věřitel USA, může poskytnout ruské ekonomice potřebný kapitál ze své zásoby více než bilionu dolarů. A zdá se, že i vyspělé technologie.
Hospodářská spolupráce není jedinou oblastí, ve které se země přiblížily. Na poli mezinárodní politiky můžeme očekávat společný postup obou zemí. Jeho smyslem bude zahojit frustraci z pocitu nedostatečného respektu ze strany Západu. Dále i zvýšení spolupráce s nově vyrůstajícími mocnostmi, jako jsou Indie a Brazílie. Dohoda o spolupráci v oblasti posílení rublu a jüanu a snaha o oslabení role dolaru coby rezervní měny ve světové ekonomice je již pouze pověstnou třešničkou na dortu.
Z hlediska samotného prezidenta Putina se sankce zdají požehnáním. Jeho podpora u Rusů stoupla k nevídaným více než osmdesáti procentům. Dostal se tak do neotřesitelné pozice vůdce, kolem kterého se může národ semknout. Vývoj nápadně připomíná situaci kolem embarga, které uvalilo USA na Kubu. Jakýkoliv vnitřní problém mohla vláda Kuby svalit na sankce a vnějšího nepřítele. Kdyby sankcí nebylo, Castrův režim by se pravděpodobně už dávno otřásal ve svých základech.
Z hlediska Evropské unie nás jen v oblasti zemědělství sankce přišly na značné peníze, které mohly být využity kdekoliv jinde. Evropský komisař pro zemědělství Dacian Ciolos oznámil, že prozatím vyčlenila Unie na pomoc zemědělcům postiženým ruským embargem 180 milionů EUR. To je více než dvojnásobek záchranné pomoci poskytnuté Portugalsku v době krize. Je zřejmé, že pochybnosti některých států Unie o smyslu sankcí byly a jsou na místě.
Problém sankcí tkví právě v jejich postupném zvyšování, které dalo Rusku čas na hledání řešení. Buď mělo dojít k pevnému rozhodnutí, že je třeba protistranu k něčemu přinutit, a tak měly být sankce od počátku co nejtvrdší. A muselo se počítat s odvetou. Anebo se měly upřednostnit jiné metody – diplomatický, politický, vojenský nebo jakýkoli jiný nátlak. Opět s vědomím možné odvety. Polovičaté postupné řešení se ukázalo jako bezzubé.
Thomas Kulidakis
Vystudoval politologii a mezinárodní vztahy na Fakultě sociálních věd Univerzity Karlovy v Praze. Absolvoval také studium politologie a řečtiny na univerzitách v Řecku.
V komentářích se zaměřuje nejen na českou domácí politiku, Evropskou unii a oblast Balkánu.
Působí jako komentátor Českého rozhlasu Plus a publikuje v odborném tisku. V minulosti spolupracoval na mezinárodních vědeckých projektech Univerzity Karlovy v Praze a byl odborným konzultantem u některých dokumentů.
Výsledkem je nezměněná situace na Ukrajině, posílení prezidenta Putina, náklady EU na ruské protiopatření, sblížení Ruska s Čínou a ztráta dlouho a složitě budované důvěry mezi Ruskem a Evropskou unií. Z ruských zdrojů nyní bude těžit země, která nám, Evropanům, nic zadarmo rozhodně nedá. Je čas neúčinné sankce zrušit nebo zmírnit. Více než kdy jindy platí, že kdo seje vítr, sklízí bouři.