KOMENTÁŘ: Už zase střelba přes hranice - Martin Koller

Střelba přes hranice, ať už reálná či smyšlená se stala záminkou pro zahájení řady válek. Z historie dvacátého století si můžeme připomenout oficiální německý důvod k vyhlášení války Francii v létě 1914. Bylo jím smyšlené bombardování Norimberka.

K německému útoku na Polsko, který vyvolal druhou světovou válku, posloužil zinscenovaný útok polské armády na německou rozhlasovou stanici v obci Gliwice. Narežírovali jej nacisté, včetně použití mrtvol z koncentračního tábora oblečených do polských uniforem.

Prologem války v Kosovu, která začala v roce 1998 a končila etnickými čistkami, byla střelba teroristů z UCK na srbské pohraničníky a policisty z Albánie.

Válku mezi Ruskem a Gruzií v roce 2008 odstartovala salva z gruzínských minometů, která zabila ruského majora, pozorovatele mezinárodní kontrolní mírové mise. Občas se objevuje tvrzení, že důvodem byla palba samohybných děl DANA dovezených z naší republiky na civilní cíle v jižní Osetii.

Všemožná střelba přes hranici z Libanonu, později z palestinských území a nedávno i z Egypta proti civilním cílům v Izraeli vedla opakovaně k vojenským akcím izraelské armády proti teroristům. Přeshraniční dělostřelecký ping pong mezi severní a jižní Koreou je doslova folklórem vztahů mezi zeměmi, které jsou právně ve válce od počátku padesátých let minulého století.

A nyní se dozvídáme, že minometná střelba ukrajinské armády zabila za ruskou hranicí dva civilisty. Navíc podle ruské strany se nejedná o první případ palby přes ruskou hranici.

Nelze mít iluze o kvalitách ukrajinské armády, které se evidentně nechce do boje se separatisty, přestože jich bylo na počátku občanské války stěží dva tisíce a v současné době ještě méně. Raději vede palbu z děl a raketometů na města s civilními obyvateli, případně je bombarduje z letadel a vrtulníků.

Navíc v řadách ukrajinské armády bojují s velkou pravděpodobnosti ozbrojenci, jací by neměli místo v uniformě některé z armád NATO ani jiné současné civilizované země. Tomu odpovídá i způsob boje a můžeme se dočkat i velmi nestandardního jednání s civilním obyvatelstvem typu protiruských etnických čistek.

I v jiných válkách docházelo k náhodné střelbě přes hranice. Omyl nelze nikdy zcela vyloučit. Jenže právě kvality některých ukrajinských „vojáků,“ kteří se rekrutují z takzvaného pravého sektoru či domobrany zadávají řadu pochybností.

Podle některých zahraničních vojenských analytiků již nejen důstojníci ale ani ukrajinská politická reprezentace nejsou a nebudou schopni tyto nacionalisty, kteří mají blízko k nacistům zcela kontrolovat, natož je zvládnout. Samozřejmě pokud o to vůbec budou mít zájem.

Nelze proto vyloučit, že opakovaná střelba z minometů do Ruska je vědomou, ne-li přímo záměrnou provokací. Jde jen o to, čí. Takový názor posiluje i přítomnost bývalého gruzínského prezidenta Saakašviliho v poradním týmu ukrajinského prezidenta.

Uznávaný „mírotvorce“ vyvolal nesmyslnou válku s Ruskem, jehož jižní vojenský okruh za dva dny smetl armádu Stalinových pobratimů. Každopádně Rusko tehdy ukončilo národnostní teror vedený gruzínskou reprezentací vůči malým národům jižní Osetie a Abcházie. A že se má pomáhat slabším, říkal už vůdce Rychlých šípů Mirek Dušín.

Tehdejší gruzínský prezident se snad naivně domníval, že vyvolá válku mezi Ruskem a NATO a nadělal problémy kdekomu. Jeho přítomnost na Ukrajině dává tušit, že se můžeme dočkat ještě zajímavého vývoje.

Ukrajinská strana krátce po ruském protestu a vyhrůžkách ohlásila sestřelení svého dopravního letadla. Údajně k němu došlo ve výšce 6 000 metrů, tedy mimo dosah přenosných protiletadlových kompletů, jimiž disponují separatisté.

Problém je již v tom, zda se jednalo o výšku nadmořskou nebo nad terénem. V tom může být značný rozdíl a letadla měří obě výšky. Útok měl být podle ukrajinské strany veden protiletadlovým systémem z Ruska, tedy přes hranici. Důkazy údajně existují. Problém je v tom, že ukrajinská strana slibovala důkazy o zapojení ruských vojáků do občanské války na východní Ukrajině, obrněných transportérech ruského původu na svém území a dokonce i ruských tanků.

Dále stačí připomenout „odborné“ názory západních médií o útočných puškách Kalašnikov v plastovém provedení, podvěšených granátometech a samohybných minometech NONA údajně dodaných na Ukrajinu separatistům. Přitom tuto techniku zmiňují různé přehledy v rámci výzbroje ukrajinské armády již řadu let.

Nelze vyloučit, že některý ruský velitel byl schopen prodat separatistům ruční zbraně a munici, ale i obrněný transportér či dokonce jim takový materiál láskyplně darovat. Takové věci se děly za války v Afghánistánu, stejně jako v Čečensku. I chudý důstojník musí z něčeho žít. Ale oficiální podpora separatistů transferem výzbroje z Ruska se nepotvrdila, přestože západní politici a média po něčem takovém doslova touží. Konec konců, každá zbraň má svoje číslo a existují seznamy výrobců, exportérů a armádních skladů.

Ukrajinské důkazy nakonec vždy nějak vyšuměly. Kupříkladu zastaralé a poruchové tanky T-64 vyřadila ruská armáda z výzbroje roku 1991 na základě mezinárodních dohod a poslední byly sešrotovány v roce 1995. Počty kontrolovala na místě mezinárodní komise. Tanky T-64 jsou tedy mimo Ukrajinskou armádu pouze raritním objektem nemnoha muzeí.

Nelze samozřejmě vyloučit, že poslední minometná střelba by mohla být dílem separatistů, kteří se snaží vyprovokovat Rusko k zásahu ve svůj prospěch. Jenže situace je z vojenského hlediska jednodušší a přehlednější než z mediálního.

Ruská armáda disponuje dostatkem elektronických systémů dělostřeleckého i vzdušného průzkumu, které jsou schopny odhalit s velkou přesností místo, odkud je minometná palba vedena.

Navíc ruská rozvědka a její systémy mají zcela jistě dobrý přehled o pozicích ukrajinské armády, možná lepší než její velení, stejně jako místech působení separatistů. Ti by si proto střelbou do Ruska moc nepomohli.

Rovněž v případě důkazů kolem sestřeleného ukrajinského letadla je situace poměrně předvídatelná. Ukrajinská armáda má sice nevalnou pěchotu, zato početné síly protivzdušné obrany, s velkým počtem radarů. Ty musely sledovat let sestřeleného letounu, včetně kurzu a výšky. Zároveň by operátoři a záznamové systémy nemohli přehlédnout místo raketového útoku na letoun a rovněž místo odkud byla raketa vypálena, přesněji trajektorii jejího letu, která někde začíná.

Rovněž pro Rusko není problém získat informace o leteckém provozu a střelbě na letadlo ve vzdálenosti desítek až stovek kilometrů za ukrajinskou hranicí.

Špionážní družice NATO mají rovněž schopnost detekovat místo odpálení rakety i pohyb letounu. Důkazy o tom, proč letoun spadl, tudíž nejsou problémem. Faktem je, že Rusko může provést přesné údery pomocí řízených střel s plochou dráhou letu, různých hlavňových či raketových dělostřeleckých systémů nebo letadly na pozice ukrajinské armády jako odvetu za minometné útoky. Oficiální důvod k tomu má. Konec konců ozbrojené síly Spojených států takto napadají přes hranice již desítky let cíle po celém světě.

Avšak střelba přes hranice již často byla počátkem války a konce mnoha režimů, což by měl svému zaměstnavateli sdělit pan Saakašvili.