Článek
Al-Maráh leží v oblasti Nabku, která je vyhlášená pěstováním růží, jejichž květy mají 30 okvětních lístků. Obdělávaná plocha se za války scvrkla na polovinu, ztrácí se tradice sběru. Z místa odešly celé rodiny, protože byly buď proti režimu, nebo proti povstalcům. Několik let už se nekonala ani slavnost růží, která bývala pro Al-Maráh významným zdrojem příjmů. V roce 2014 byli z oblasti vytlačeni povstalci a s návratem klidu se letos mohla slavnost znovu konat. Jenomže sklizeň se do původní hojnosti nevrátila.
„Z 80 tun, které jsme sklidili v roce 2010, jsme se letos dostali na 20. Kvůli válce a také kvůli suchu,“ říká třiačtyřicetiletý pěstitel Hamza Bitár, který se v lánech růží učil jako dítě chodit. „Než v roce 2011 začala válka, jezdili libanonští obchodníci kupovat okvětní plátky růží po desítkách tun a vyváželi je do Evropy. Francouzští výrobci voňavek nasušené lístky destilovali a vyráběli z toho esenciální oleje,“ cituje Bitára agentura AFP.
Tisíc let stará růže se do Evropy vyvážela zejména v době křížových výprav. Pěstuje se už také jinde, ve Francii, Maroku, Íránu i Turecku. Používá se hlavně k výrobě esenciálních olejů, které se využívají při výrobě parfémů a v kosmetických přípravcích. Kvete v květnu, pěstovat se ale dá po celý rok.
Sklizeň damašské růže v Al-Maráhu
Z terapeutického hlediska má protiinfekční účinky a pomáhá uvolňovat. Růžová voda se na Blízkém východě pije v létě pro osvěžení, přidává se do sladkostí, používá se k provonění mešit a také jako záruka manželského štěstí.
V Damašku a v celé provincii v jeho okolí růže rostly v zahradách, lemovaly cesty a zdobily balkóny. Neodmyslitelně se tato růže stala symbolem Damašku. Teď se pěstuje čím dál méně, nedostává se jí péče a ztrácí se z očí. Pěstitelé to považují za odraz toho, co se děje v Sýrii, v zemi zničené válkou, která připravila o život 270 tisíc lidí a milióny vyhnala z domovů.
Dvaapadesátiletý abú Bilál míval dílnu na destilování sušených růží na damašském předměstí Ajn Tarmá, vzdáleném jen tři kilometry na východ od centra města. Místo leží v oblasti Ghúta, která se stala baštou opozičních skupin, takže abú Bilál byl nucen svůj podnik zavřít hned na začátku války.
Syrská žena ukazuje nasbírané květy růže
„V Dumě bývalo cítit vůni růží, teď mi říkají, že tam cítí tak jedině střelný prach,“ říká abú Bilál o hlavním středisku oblasti Ghúta. Abú Bilál teď pracuje ve voňavkářství na tržišti Starého Damašku.
Tamní obchodníci říkají, že z osmi předválečných palíren dnes fungují dvě. K výrobě jednoho litru esenciálního oleje je zapotřebí tří tun suchých okvětních lístků.
„Na celém tržišti je dnes k prodeji sotva 250 gramů oleje,“ tvrdí abú Bilál. I když se tyto vonné růže pěstují jinde, „ta damašská je jedinečná, protože má opojnou vůni, je lepší kvality a vyrobí se z ní víc oleje”, vysvětluje abú Bilál. Dokladem je to, že „kosmetické firmy i klienti v Perském zálivu stále nejraději kupují originální růži”. „A to je naše pýcha,“ říká Syřan.
Amínu Bitárovi z Al-Maráhu už bylo 80 let a celý život se živil sbíráním růžových květů. „Nemáme k růži jen obchodní vztah, je součástí naší rodiny,“ říká a přesypává květy do koše. „Damašské růži se nezačne znovu dařit, dokud ta válka neskončí,“ dodává.