Zdeněk Svěrák: Když vidím třídu dětí, tak přejdu na druhou stranu chodníku

Momentálně dělám na dřevu. Sekám ho.

Ne, protože pracuji na pokračování knihy Povídky s názvem Nové povídky. Aby se to dalo svázat, mám jich do konce srpna odevzdat deset. Zatím jich mám ale sedm. Dá mi to dost práce, takže kromě divadla a povídek nyní nemám na nic jiného čas.

Většinu věcí jsem dělal pod bičem. V tomto případě, protože už jsem starší, jsem si to ale s nakladatelstvím Fragment vyjednal tak, že se to nezblázní, i když knihu neodevzdám ani v srpnu. Zase by ale nebylo dobré, aby to vyšlo až na vánoční trh.

Organismus potřebuje někdy odpočívat, takže doma se nechovám jako na jevišti. Mívám ale často pocit provinění ve chvílích, kdy přijdu do nové společnosti. Když mlčím, zdá se mi, že zklamávám. Čeká se totiž ode mě, že přispěji k dobré náladě. To doma pocit selhávání nemám. Oni vědí, že děda či tatínek si potřebuje odfrknout a že si někdy také rád poslechne, co říkají jiní.

Není to tak drastické, jak si myslíte. Když jdu po chodníku a proti mně jde třída dětí, tak přejdu na druhou stranu, abych nezpůsobil rozruch. Lidé mě ale jinak moc neobtěžují, když tedy nejsou moc opilí. A když mě náhodou někde venku zahlédnou, většinou si hned nevybaví, kdo jsem, ale mají napsáno v očích, že jsme spolu zažili něco veselého.

Někdy to dělám, ale když to zkusím, tak mě lidé zase poznají podle hlasu. Zvláštní je, co mi často říkají: My jsme si mysleli, že takový hlas máte jen ve filmu. Vy takhle ale mluvíte i normálně!

Občas. Když je společnost rozjařenější, je jim divné, protože si nechci dát s nimi. Před představením ale zásadně nepiju, skočím si jen na kafe. A po něm většinou řídím, takže je to nemyslitelné. Slušně poděkuju a vykroutím se z toho.

Když čtu vnoučatům jiné autory, tak vím, kdy je to baví a kdy si začnou hrát s nějakým mončičákem nebo polštářem. V tu chvíli si říkám: Pozor, autore, tady jsi ztratil pozornost svého čtenáře. Na to dávám pozor.

To je pravda. Léta jsme s Jaroslavem Uhlířem vystupovali v představení Všechno máme schovaný. Zjistil jsem, že aby dětské publikum nešustilo pytlíky s bonbony, nebo aby se nebavilo, musíte ho buď uvést do stavu zvědavosti, nebo se musí něčemu smát. A když se podaří ho přímo napínat, tak je to naprosto ideální. Jakmile tam jeden z těch prvků není, začne nuda a děti to dají okamžitě najevo. Ta zkušenost mi pomáhá v tom, abych při psaní dětských knížek nebyl rozvláčný a neustále si připomínal, jestli je to ještě baví, zda si mohu dovolit takovou větu a jestli je tam vůbec potřeba.

Já to nemám rád, když redaktor vezme tužku a celé odstavce vyškrtne. Nejsou tam totiž potřeba. A protože osobně nerad píšu to, co potřeba není, nenapíšu to, a tak se to pak ani škrtat nemusí. Knížka je proto načtená slovo od slova.

S rodičem tak trochu počítám a to i v písňových textech, že tam dám slovo, o kterém vím, že mu dítě asi nerozumí. Od toho má ale dospělého nebo staršího bráchu, aby mu to vysvětlil. Naopak si myslím, že taková slova jim dávám jako dárek na celý život, protože si bude pamatovat, že se s nimi setkal v našich písničkách.

Nejdrastičtější to bylo ve chvíli, kdy jsme spolu jezdili na představení. Děti už seděly a on stále nebyl. Uhlíř se nedostavil. Tehdy jsem ho nenáviděl. Teď, když děláme písničky, se scházíme sami dva, a tam nejde o minuty. Mám na něj ale fintu. Když máme být v deset v rozhlase, tak mu řekneme, že se začíná v devět a Jarda se na půl desáté dostaví. Teď si to ale asi přečte a už nám na to neskočí. (smích) Já mu to ve skutečnosti ani moc nezazlívám, každý máme nějaké mouchy.

Tu pochvalu musím vyřídit synovi, mám na tom pramalou zásluhu. Honza si to vymyslel opravdu celé sám. Já se na tom zúčastnil hlasem jedné z postav, kapitána Hergota.

Myslím, že ji nasál z mého prsu. Když jsem četl knižní podobu Kukyho, nacházel jsem tam obraty, které ho usvědčují z toho, že zná všechny hry divadla Járy Cimrmana a že po mně četl spokojeně scénáře. Zkrátka to se nedá, aby nebyl poznamenaný.

Měl. Kdybyste se mě zeptal, zda pokládám za normální, že naši vrcholní manažeři mají tak nekřesťanské platy, tak bych vám odpověděl, že to normální není. Tady ale stojí otázka jinak. On se poloviny svého platu neboli deseti miliónů korun vzdá a věnuje je na dobročinný účel. Odmítnout se to nedalo. I proto, jelikož je to docela dobře vymyšlená hra. Má dva dobré cíle. Přitáhnout děti ke knížkám a udělat dobrý skutek. Přečtením knížky dosáhnou čtenáři virtuální peněžní částky a je na nich, na který z dvanácti dobrých skutků vsadí. Zda přispějí na koupi slepeckého psa nebo invalidního vozíku či něčeho jiného.

To děti samy vypracují otázky, na které čtenáři budou muset odpovědět a tím dokázat, že to mají opravdu načtené. Navíc se to odehrává v prostředí, které je jim vlastní, na počítači. Celý ten projekt je postaven tak, že jsem si přes pochybnosti řekl, že tohle nemohu odmáznout. Je to záslužná a tak dobře vymyšlená věc, že nešlo říci: já se toho nechci zúčastnit.

Moc ne. Klukům v divadle (Járy Cimrmana – pozn. red.) jsem řekl, aby se nezlobili, když nebude žádná trachtace. Samozřejmě mi něco dát mohou, ale ty fronty gratulantů a přání hodně zdraví, a ať jsi tu do sta let - co mají ti chudáci pořád říkat? – opravdu nemusím. Vím, jak jsem starý, jsem rád, že jsem se toho dožil, ale nechci alespoň těch pětasedmdesát slavit. Není to kulaté výročí, tak to přejdu. Jenom doma si asi připijeme.

Pavel Vondruška nás opustil již před časem kvůli ztrátě paměti. Když umřel, byl sice členem divadla, ale už dávno nehrál. Ladislav byl nenahraditelnou ztrátou. Ani na vteřinu jsme neuvažovali, jestli vůbec pojedeme dál, ale jakým způsobem. Divadlo máme totiž strašně rádi. Víme, že těch patnáct her, které jsme s Láďou napsali, má pořád svou výbušnost. Není to zvlhlý prach, stále to zasahuje další děti, takže by byla škoda nechat to být, když to funguje, když je to hratelné. Jen jsme počet představení zredukovali z šestadvaceti na dvacet a hrají s námi Miroslav Táborský a synové Miloně Čepelky Josef a Václava Kotka Vojta. Já sám hraju zhruba šestnáctkrát do měsíce a to je ideální.