Článek
K novému občanskému zákoníku jste už dříve uvedl, že výklad bude záležitostí na několik let a že první roky jeho platnosti se sníží předvídatelnost soudních rozhodnutí. Jak to, když jeho autoři tvrdili, že naopak novým kodexem chtějí naše právo projasnit?
Autoři občanského zákoníku si jako jeho princip předsevzali, že povoleno bude vše, co není zakázáno. Z toho mělo logicky plynout, že zákoník bude relativně stručným výčtem zakázaného. Tak tomu však evidentně není. Zákoník je mimořádně rozsáhlý, obsahuje nekonečné výčty příkladů, aby nakonec řekl, že i všechny jiné varianty, než ty uvedené, jsou možné. Tak si říkáte – proč to tam vůbec je?
Velké změny jsou v dědickém právu. Novinkou je to, že ještě za života mohu podmínit nabytí dědictví po mně tím, že ho děti získají jen za předpokladu, že třeba vystudují vysokou školu. Jenže, kdo a jak zajistí, že se majetek do té doby neprohospodaří?
Dědické právo je v občanském zákoníku jednou z nejhůře napsaných částí. Tato část zákoníku byla evidentně napsána bez znalosti procesního práva, tedy bez znalosti praktické realizace procesu nabývání dědictví. Z velké části byl opsán starý občanský zákoník z roku 1811, ovšem s vynecháním některých částí, které byly pro fungování celého systému životně důležité.
U závěti bude zásadně významné, jak přesně bude formulován její obsah a zda bude ustanoven vykonavatel závěti a správce pozůstalosti. I tak ale bude ochrana majetku zůstavitele, při stanovení podmínek, jejichž splnění bude trvat řadu let, krajně problematická.
Dědické právo je nyní nastaveno tak, že dědická kauza nemusí být vyřešena i mnoho let, a to jen proto, že zůstavitel si vymyslel nějaké obtížně nebo časově náročně splnitelné podmínky. Nové formy závětí také přinášejí nejen nové možnosti pro ty, kteří je chtějí napsat, ale dávají zároveň obrovský prostor těm, kteří platnost závětí chtějí i jen spekulativně zpochybnit.
Má nové dědické právo ještě další pasti?
Ano. A to odpovědnost dědiců za dluhy zůstavitele nejen v rozsahu zděděného majetku, ale i celým svým vlastním majetkem. Jedná se o největší novinku v dědickém právu. Do prosince loňského roku platilo, že když jste například zdědil dům za dva milióny korun, a následně se ukázalo, že váš otec nadělal dluhy za pět miliónů, přešel na vás závazek jen ve výši dvou miliónů korun. Tak to bylo automaticky.
Dnes ale podle nového občanského zákoníku musíte uplatnit námitku soupisu pozůstalosti. Pokud ji nevznesete, a později se ukáže, že váš otec měl pětimiliónový dluh, budete za tento dluh odpovídat nejen ve výši nabytého dědictví, tedy domem v hodnotě dvou miliónů korun, ale navíc veškerým svým majetkem.
Co si myslíte o poslaneckém návrhu, aby u dluhů do deseti tisíc nebyla automaticky přiznávána vymáhajícím advokátům žádná odměna, a rozhodnutí o ní bylo na úvaze soudce?
Nebude-li odměna stanovována zákonným rámcem, jak je tomu dnes, a bude-li toto rozhodnutí ponecháno výhradně na soudcích, potrvá nějakou dobu, než se dobereme v soudní praxi k tomu, co má být a nemá být přiznáno na nákladech řízení. Jinak to budou posuzovat například v Ostravě a jinak v Hodoníně. Jestliže jsou tyto parametry nastavené zákonem nebo vyhláškou, je to jednodušší a jasno je hned.
Mají podle vás být exekutoři soukromí, nebo by to měli být zaměstnanci státu? A má se ponechat věřiteli možnost volby jakéhokoliv exekutora, jako je to dnes, nebo to má být omezeno podle sídla dlužníka (takzvaná teritorialita)?
Myslím, že je na místě na exekutory nahlížet obdobně jako na notáře, ti jsou také soukromými subjekty, ale v dědickém řízení plní roli soudu prvního stupně.
Naznačujete tím tedy, že podle vás by měli exekutoři zůstat soukromníky, ale jejich působnost by se měla teritoriálně vymezit?
Ano, to naznačuji.
Řeční se ale stále o tom, že zákony, jejich výklady a právní procesy se musí zjednodušit. Nemáte ale pocit, že naše právo se naopak více zamotává, bobtná, a to tak, až mu přestávají rozumět a orientovat se v něm i právníci?
Ano, souhlasím s tím, že zákony jsou stále méně srozumitelné. Vytvářejí se nikoliv podle skutečné společenské potřeby, ale podle politické objednávky. Dělají se nahodile, ad hoc, aniž dohromady pak tvoří logický systém. Zákonů se navíc přijímá tolik, že si říkám, že je ani samotní zákonodárci nemohou znát.
I z procesního práva se stala těžko pochopitelná vědecká disciplína, a tak to rozhodně být nemá. Procesní právo má být jasné, srozumitelné a snadno realizovatelné. To samozřejmě neznamená, že právní úprava má být, jak se často nesprávně řada lidí domnívá, krátká. Stručnost úpravy nesmí být samoúčelná.
Také je třeba mít na paměti, že procesní kodex je zákonnou realizací ústavního práva na spravedlivý proces. Procesní pravidla mají mimořádný sociální dopad. Určení práv a povinností účastníků řízení před soudem musí zajišťovat, že nikdo nebude moci být před soudem upřednostňován a nikdo také nesmí být znevýhodněn, třeba i svou nemajetností.
Čím to ale je, že je v právu již takový chaos?
Od 90. let byla snaha naše právo přizpůsobit evropským standardům, ale…
Pardon, to ale znamená, že evropským standardem je nesrozumitelné právo?
To jsem neřekl. Byla zde snaha přizpůsobit se právní úpravou i uvažováním standardnímu právu západoevropských zemí. Bylo to ale hektické, nekoordinované a nesystematické. Tomu logicky odpovídá stav našeho dnešního právního řádu.
Zákonodárcům bohužel scházejí uvážlivost a zdrženlivost. Když je dílčí problém, hned je zde snaha dělat nový zákon nebo alespoň novelizovat ten starý. Naše právo má řešení na většinu věcí, jen je třeba toto právo znát a správně je používat.
Postupem času, rozvážně i rázně je třeba dávat celý právní systém do pořádku. Ovšem bez emocí, bez populismu, odborně, profesionálně.
Stav našeho práva je také odrazem celkového morálního stavu společnosti. Neradi uznáváme, že je často chyba na naší straně, hledáme cesty, jak se vyhnout povinnostem.
Je třeba bezpočet případů, kdy se účastníci úvěrových kauz snaží dokázat, že zástavní právo na jejich nemovitostech bylo sjednáno neurčitě, tedy neplatně. Přitom oni si peníze půjčili a byli ochotni dát svůj dům do zástavy. Teď však neplatí a nechtějí dostát svým povinnostem.
Přetíženost justice zdaleka není dána špatnými právními předpisy, ale tím, jak lidé sami jednají a nejsou ochotni přijmout prohru či kompromis a jdou od soudu k soudu.
Jistě je to i důsledek toho, že se v naší zemi mnohokrát změnilo společenské uspořádání, mnohokrát byly zpochybněny nejzákladnější hodnoty, na nichž život stojí, a to u velké části společnosti vedlo ke ztrátě důvěry v cokoliv, k absenci hodnot. Chybějí zde přirozené autority, kterým by lidé věřili. Už zde bohužel nejsou mediátoři typu venkovských lékařů, farářů, učitelů, kterým by lidé svěřili své problémy a věřili jejich úsudku.
K přehlednosti práva by ovšem také přispělo, kdyby si soudci v principiálně analogických kauzách neprotiřečili a rozhodovali jednotně, tedy aby to nebylo tak, že soud v jednom kraji rozhodne úplně jinak než v sousedním. Co jste pro to udělali?
Na tom pracujeme systematicky. Jednak rozhodováním konkrétních kauz, zejména však vydáváním sjednocujících stanovisek tam, kde zjistíme, že soudy rozhodují nejednotně. Před třemi lety jsme navíc vytvořili analytické oddělení, jehož úkolem je právě soustavně sledovat a vyhodnocovat, zda soudy rozhodují jednotně.
Pro interní využití soudů dáváme také do provozu databázi nepravomocných rozhodnutí podle občanského zákoníku, aby soudy co nejdřív věděly, jak se typové situace rozhodují třeba v sousedním okrese nebo kraji.
Nejvyšší soud rozvířil veřejné mínění, když v jedné z kauz rozhodl tak, že neuznal svědectví policistů. Usvědčení zločinců se tak podle policistů zkomplikovalo. Proč?
Nikdo si principiálně nemyslí, že by policista nemohl vypovídat jako svědek. Skutečnost, že ale policista na místě činu nesplní přesně zákonem dané úkony, které je povinen konat, nelze nahrazovat tím, že vše nahradí svědeckou výpovědí.
Jestliže policista uvidí trestný čin, je rozhodně svědek a jako svědek bude vypovídat. Kdokoliv z nás se může ocitnout v trestním řízení, třeba i nezaviněně, a pak velmi záleží na korektních pravidlech. Rozhodnutí Nejvyššího soudu tedy nemá bránit usvědčení zločinců, ale chránit nevinné před možným porušováním služebních povinností a úřední zvůlí.
NS zrušil trestní stíhání bývalých poslanců Ivana Fuksy, Petra Tluchoře a Marka Šnajdra jen proto, že politické trafiky měli domlouvat na půdě parlamentu. Kdyby tak činili třeba na chalupě nebo ve vile v Toskánsku, tak by je už bylo možné stíhat. Není principiálně postavené na hlavu, že tak moc rozhodlo místo, a ne podstata věci samotné?
Nemohu hodnotit rozhodování kolegů v konkrétních kauzách. Tento případ zpracovával kolega, který má můj plný lidský i odborný respekt. Obecně řečeno, i když se mi některé rozhodnutí nelíbí, nemám-li o osobě soudce sebemenší pochybnosti, tak jeho rozhodnutí hájím a osobní názor si ponechám pro sebe.
K poslanecké imunitě jako takové. Smyslem imunity přece bylo chránit poslance, které jsme si zvolili, kteří by měli být poctiví a slušní, kteří pracují pro nás, aby nebyli vystavení zvůli jiných státních mocí.
Dnes ale vycházíme ze zvláštní úvahy, že jsme si jako poslance vybrali, bůhví proč, nějakou skupinu lumpů, kterou je potřeba – co nejsnáze – potrestat. Souhlasím, že lidé ve veřejných funkcích mají být pod zvlášť pečlivým dohledem médií, ale na druhou stranu, dokud je imunita ústavním principem, těžko ji mohu zpochybňovat.