Lichváři se svým obětem smějí do očí i před soudem

Trestní zákoník lichvu vymezuje pouze vágně. Je tak zcela na rozhodnutích soudců, co už považují za lichvu. Jenže enormní úroky jsou často skryty tak, že se nedají prokázat.

„Obecně lze za lichvu považovat situaci, kdy věřitel od dlužníka přijme či si nechá slíbit úroky, jejichž výše je v hrubém nepoměru s půjčkou,“ potvrdil Právu Jan Tichý, soudce a mluvčí ústeckého soudu, jenž se postavil proti bezbřehému obohacování inkasních agentur a advokátů na malých starých dluzích.

Zda jsou půjčky a úroky v hrubém nepoměru, je podle něho třeba posuzovat zejména vzhledem ke konkrétní výši půjčky a době, na kterou byla poskytnuta, jakož i zda byl dlužník v tísni či silném rozrušení.

O de facto stejném případu tak ale může každý soudce rozhodovat úplně jinak.

Nelze předem předjímat verdikt soudů, přičemž právě předvídatelnost jejich výkladu zákonů je základním předpokladem funkčního právního státu. Ten má ale v Česku právě v lichvě vážné trhliny.

„Lichváři zneužívají nejčastěji právě tísně dlužníka, případně jeho rozumové slabosti, nezkušenosti či lehkomyslnosti. Za lichvářský lze v zásadě považovat úrok dosahující 70 a více procent ročně. Nelze však vyloučit ani situace, kdy jako lichvářský bude, vzhledem k okolnostem konkrétního případu, posouzen i úrok nižší,“ dodal Tichý.

Soudy pak sice pohledávku uznají, ale přiklepnou jen úrok, který považují za přiměřený. Už se ale nestává, že by zároveň na takového lichvářského věřitele byla podána žaloba pro podezření z trestného činu lichvy.

Lichváři totiž mají jednoduchou fintu, jak skutečný úrok z právního hlediska zcela zastřít tak, aby jeho výše téměř vůbec nešla prokázat. Zoufalý člověk, který už třeba kvůli tomu, že přišel o práci, nebo se jedná o matku samoživitelku, nemá šanci získat půjčku v bance.

„Soukromý investor“ nenahlíží do registru dlužníků, neprověřuje si schopnost splácet. Naopak vyhledává lidi na dně. Sepíše s nimi smlouvu o bezúročné půjčce, například na sto tisíc korun, podpisy ověří notář, jsou na to svědci. Jenže do ruky dá jen třicet, padesát tisíc.

U soudu tvrdí, že i když dlužníka neznal, rád pomáhá cizím lidem ve svém kraji a poskytuje jim bezúročné půjčky. Přivede si svědky ze své početné „rodiny“, kteří pod přísahou bez mrknutí oka křivě vypovědí, že viděli, jak „lidumil“ předával dlužníkovi sto tisíc.

Dlužník může tvrdit, že tomu tak není a že podepsal pod tlakem tíživé situace, ale je pak na soudci, zda takové tvrzení přijme jako značně vachrlatý důkaz. Většina těchto případů proto končí i léta se vlekoucí exekucí, kdy člověk pak už jen platí úroky, aniž se definitivně vyplatí.

Naopak počet případů lidí odsouzených za lichvu je jako šafránu, byť všichni vidí, třeba na stále velkém množství inzerátů na „rychlé půjčky bez jištění a ručitele do 24 hodin, i pro ty, kterým klepe exekutor na dveře“, že se lichva v mnohém stala v Česku výnosnějším a bezpečnějším druhem pochybného podnikání než prostituce.

„Lichváři totiž často volí takové postupy, že se vše na první pohled jeví jako zcela v pořádku,“ potvrdil soudce Tichý.

Nastínil častý typický scénář: lichvář s dlužníkem uzavře písemnou smlouvu, v níž je uvedeno, že dlužníku bezúročně půjčuje 100 tisíc korun na tři měsíce, avšak ve skutečnosti dlužník převezme jen 50 tisíc korun a dalších 50 tisíc korun je odměna za půjčení peněz, tedy úrok fakticky ve výši 400 procent ročně.

„Pokud lichvář vůči dlužníku uplatní sto tisíc z takové smlouvy u soudu a dlužník bude v řízení nečinný, nemá soud možnost lichvu zjistit a adekvátně na ni reagovat,“ dodal Tichý.

Současná právní úprava je podle něho sice dostačující, ale „problém je v tom, že se policie, státní zastupitelství i soudy mnohdy o obětech lichvy nedozvědí“.

Lidé nevědí, jak se bránit, a předem, pod nátlakem vymahačů a hrozbou exekuce, kapitulují. Tyto děsivé situace s lichváři Právu principiálně potvrdili i další soudci, ale nechtějí být v této souvislosti citováni.