Článek
Už před rokem jste mluvil o nutnosti řešit uprchlickou krizi důsledně a jasně. EU dál navrhuje kvóty a mezitím na zelených hranicích rostou žiletkové ploty. Je toto tím řešením, které jste si představoval?
Ani jedno není smysluplné, dlouhodobé řešení. Potřebujeme problémy systematicky řešit tam, kde vznikají. Tím nemyslím rozdávání peněz nebo vměšování se do politiky jiných států. Myslím tím předcházení válkám a pomáhání lidem v rozvojových zemích např. při zacházení s ubývajícími zdroji, jakými jsou voda a půda, tedy zlato 21. století.
Proč lidé utíkají z domovů? Proč byste utekl vy nebo já? Proto, že byste neměl co jíst, co pít a ohrožovala by vás válka. Jenže v dnešním globálním světě se takové problémy týkají nás všech a nemůžeme před nimi zavírat oči jen proto, že se dějí na jiném kontinentě. Stejně tak bychom si měli přiznat, že lidé, kteří přicházejí do Evropy, nepatří k těm, kteří na tom jsou nejhůř.
Jak to? Řada z nich přece utíká před válkou.
Na Blízkém východě a v Africe pracuji už 26 let. Dobře vím, že lidé, kteří nejvíc potřebují naši akutní pomoc, neemigrují prostě proto, že na to nemají peníze. Ani kdyby se několik nejchudších rodin složilo, tak nedají dohromady několik tisíc dolarů potřebných k přepravě jednoho svého člena do Evropy.
To jsou třeba lidé z horských oblastí v Etiopii, kteří řeší, kolik dětí v rámci jedné třídy připadá na jednu učebnici nebo jestli si jejich syn může vzít do mrazu boty, aby je moc neošlapal, aby je za pár let mohla nosit jeho mladší sestra.
Do Evropy dorazí často ti, kdo si to mohou dovolit. Ti, co pomoc potřebují absolutně nejvíce, v Evropě příliš nejsou. To si ale politici, kteří zemi navštíví během dvou dní a do chudé vesnice zavítají na třicet minut a pak jedou přespat do pětihvězdičkového hotelu, celkem pochopitelně nikdy nemají šanci uvědomit.
Hledání poctivých řešení je každodenní dřina a něco, co se nemůže stát v rámci týdnů či měsíců. Svět čelí skutečně velkým problémům, nemám sice pochyb, že je vyřešíme, ale měli bychom zcela změnit způsob jejich uchopování.
Lze automaticky diskvalifikovat lidi, kteří si mohou dovolit zaplatit převaděčům?
Nelze, samozřejmě to není jejich chyba, že si cestu mohli dovolit. Třeba kvůli tomu prodali svůj dům a své cennosti a zaslouží si rozhodně pomoc.
Pokud to tak je a požádají u nás o azyl, pak mi ale rozum nebere, že někteří třeba nedodrží naše pravidla. Co si pak mám o takovém člověku myslet? Pokud naše pravidla poruší, pak tito lidé podle mě ztrácejí nárok na to, abychom jim přednostně pomáhali.
Přece není možné s uprchlíky zacházet jako s květinkami ze skleníku. Pokud si někdo útěkem k nám zachránil život a život své rodiny, tak asi bude vděčný za příležitost pracovat a účastnit se třeba budování místa, kde bude nějakou dobu žít, než v jeho rodné zemi přestane válka.
To, že se do své země chce po konfliktu vrátit zpět, vyplývá z důvodů, které uvádí pro svůj příchod.
Pokud ale u nás uprchlíci pracovat nechtějí, tak situaci nemůžeme řešit tím, že necháme vznikat ghetta, nebudeme začleňovat lidi do společnosti a místo toho budeme rozdávat dávky. Severské země, kde je sociální systém nejštědřejší, přiznávají už nyní, že někteří běženci jejich sociální systém zneužívají.
Asi se jim lze těžko divit. Možná větší vrásky než přispění uprchlíkům dělá občanům obava, že přicházejí z kulturně odlišného prostředí a nebudou se v Evropě chtít integrovat, jak ukázaly příklady z Belgie či Francie.
Jako vědec vidím dva momenty vzestupu Evropy – vynález knihtisku, který umožnil lidem bez ohledu na jejich sociální postavení volný přístup k informacím, a zámořské objevy, které nám ukázaly, že svět je plný jiných národů, jazyků, kultur i zvyků.
Když jsem tázán, co jsou evropské hodnoty, tak říkám, ale je to prosím můj pohled na věc, že jimi jsou volný přístup k poznání, rovnost mezi muži a ženami, rovnost náboženství a odluka státu a církve. Proto jsme se dostali tam, kde jsme.
Pokud jsou tyto fenomény relativizovány nebo někdo říká, že je neakceptuje, tak je možná namístě uvažovat o tom, co či kdo ho k tomu vede. Máme být na co hrdí a měli bychom si za tím jasně stát.
Navíc situaci nepomáháme, když máme problém nazývat věci pravými jmény. Trochu se obávám, že když se dnes mluví o tom, že Evropa má být otevřená, tak tím maskuje, že nemá jasnou vizi.
Co konkrétně myslíte, když říkáte, že máme problém nazývat věci pravými jmény?
Mnoho věcí. Když jsme u některých nejhmatatelnějších důsledků konfliktů a změn přírodního prostředí za hranicí Evropy, tedy u začínajících přesunů obyvatelstva, je třeba si uvědomit, že EU se jeví, jako by rezignovala na kontrolu a svrchovanost svých vnějších hranic.
Spousta lidí se zde ocitla neoficiálně. To je třeba řešit. Proč myslíte, že spousta bohatých lidí si již nějaký čas pořizuje nemovitosti v Austrálii a na Novém Zélandu? Mimo jiné proto, že tyto země řeší imigrační politiku zcela jinak. Podle mého názoru poctivěji.
| Celý rozhovor si můžete přečíst v sobotním vydání deníku Právo |