Historik Vlastimil Vondruška: Pokud islám ovládne Evropu, bude to kvůli naší slabosti

Příchod uprchlíků je jeden z mnoha fenoménů, které se vždy děly a budou se dít. Problém je, že společnost musí mít pro své chování jasnou filozofii a nemůže své postoje tvořit, až když je s něčím konfrontována. Pod tlakem událostí se vytvořily dva tábory, které se iracionálně hádají, zda uprchlíky přijmout, či nepřijmout, a zda a jací jsou to chudáci.

Diskusi bychom však měli vést o tom, co vlastně chceme my sami. Zda chceme bezbřehá lidská práva i za cenu, že rozložíme tradiční strukturu evropské společnosti. Zda chceme sociální stát, který lidi živí, místo aby jim dával příležitost pracovat. Zda chceme zrušit státy.

Nemůžeme respektovat národní tradice a zároveň budovat superstát. Tohle základní si musí Evropa ujasnit a od toho se mohou odvíjet budoucí kroky. I to, jak naložit s uprchlíky.

Jeden z argumentů pro přijímání uprchlíků je, že Evropa vymírá. Jenže pokud se podíváte do evropských dějin, mnohokrát došlo k demografické recesi, ale paradoxně to vždy pomohlo, aby chránila hodnoty, které umožňují škody napravit.

V 18. století musela josefínská vláda řešit podobné problémy, které dnes řeší Angela Merkelová. Byla tu obrovská masa lidí, kteří uměli obdělávat půdu, a bylo potřeba je adaptovat na průmyslovou výrobu, na život ve městě a na hospodaření s penězi místo s obilím.

Lidé se museli naučit číst a psát, proto byla zavedena školní docházka. Přerod feudální společnosti v moderní kapitalistickou trval v českých zemích nejméně tři generace. Povedlo se to; musíme si však uvědomit, že to bylo za situace, kdy všichni uměli česky, měli jednotnou víru, byli vychováni ve stejném kulturním prostředí a byli zvyklí na naše počasí. Měli vztah k zemi a byli ochotní se učit.

Dnes, kdy migrantům dáváme štědré dávky a k ničemu je vlastně nenutíme, pak nemají důvod se adaptovat. Nejméně po dvě generace se budou učit našim jazykům a návykům. Budou-li ovšem chtít.

A pak také soužití zcela odlišných kultur a systémů víry nemůže být nekonfliktní. To je třeba říci, pokud se chceme racionálně rozhodovat.

V podstatě ano, ale není to tak jednoduché. Římskou říši rozvrátili Germáni, protože ztratila sílu a vitalitu. Kdyby na ni Germáni útočili o dvě stě let dříve, neměli by šanci.

S námi je to stejné. Kdyby se toto stalo před třiceti lety, kdy existovaly národní státy, k ničemu podobnému nemohlo dojít. Problém není, že migranti přicházejí, ale že my nejsme ochotni se bránit.

Jsme ve velké míře ateistická společnost, ale naše myšlení a postoje k životu a k smrti vycházejí z křesťanství. A to i u lidí, kteří si to neuvědomují nebo nechtějí připustit. Křesťanské Desatero se promítá do našeho morálního a sociálního uvažování.

Diskuse o naší budoucnosti by měla křesťanskou tradici respektovat. Současně je třeba vnímat přírodní logiku a tou je hierarchie odpovědnosti. Tou nejvyšší je péče o potomky a rodiče, pak odpovědnost za stádo, obec či stát, a teprve ve třetí rovině je solidarita v rámci druhu.

Pokud se my v Evropě usneseme, že rezignujeme na odpovědnost za své rodiny a stát, můžeme to udělat. Ale v přírodě je to obvykle považováno za sebevraždu.

Pokud to řeknu hodně zjednodušeně: zatím nikdy v lidských dějinách láska a pravda nezvítězila nad lží a nenávistí. Je dobře, že tady jsou takové myšlenky, které nás kultivují.

Katastrofou by ale bylo, kdyby se podle nich začalo vládnout. To by mohlo fungovat jen tehdy, kdybychom byli všichni stejní, ale my nejsme roboti. Lidstvo je diverzifikované na různé kultury, jiná je křesťanská, jiná islámská.

My si často namlouváme, jak je Amerika v tomhle skvělá. Samozřejmě že nezvládla vůbec nic. Copak se v Americe podařilo vytvořit opravdu jednotnou společnost rovnosti? To ani náhodou.

To nebezpečí hrozí vždycky. Ale to se nedá islámu vyčítat – pokud islám ovládne Evropu, není to chyba islámu, ale naše. Buď jsme dostatečně silní, a dokážeme se ubránit, nebo nejsme, a pak tady nemáme co dělat.

To je až poslední řešení. Ale jak jsem říkal, musíme si ujasnit, co chceme. Musíme si definovat, jestli za tři generace chceme být islámská země, nebo ne. A pak musíme volit takové prostředky, které tomu odpovídají.

Nejsem prorok. Jsem však přesvědčen, že Evropa musí urychleně hledat odpověď na základní otázky. Tohle nemůže udělat jeden člověk, a ani parlament. Odpovědnost je na nás všech. Každý by měl zvednout svůj hlas a říct, co si myslí.

Pokud se podíváte na vývoj loňského roku, tak uvidíte, že i velká část vládnoucích elit postupně měnila pod tlakem okolností postoj k uprchlické krizi. I když se tváří, že ne. Abych však byl spravedlivý, jediným monolitem, který se nehnul, je německá kancléřka.

Ta proměna postojů vládců bude na základě našeho tlaku pokračovat, protože současná situace je neúnosná. Nemluvím jen o migrantech, ale o základním fungování systému.

Pokud se podíváte na oblast lidských práv, jsou natolik nesrozumitelná, že se spousta lidí oprávněně ptá, proč chrání jen menšiny. Menšiny musíme respektovat, ale rozhodně ne na úkor práv většiny. I diskuse na toto téma se přiostřuje a místo argumentů znějí iracionální výpady.

Pokud se má Evropa zachránit, musí se i v této oblasti udělat pořádek. Ovšem výhradně cestou demokratickou.

Teokratická společnost islámu má Alláha a jasný cíl, bojovat za svou víru. Evropa v podstatě nemá za co bojovat. Společné evropské hodnoty nikdo nedefinoval, pokud nepočítáme plytké fráze, které prostí lidé nechápou a nepřijali je.

Bojovat můžete jen za to, čemu opravdu věříte. I stát je silný, pokud nabízí lidem srozumitelné myšlenky. To nemusí být jen náboženství či demokracie, ale především společná historie, tradice a jazyk.

Evropské státy samostatně fungovaly, protože měly své tradice. Ale Evropa jako slepenec je duchovně prázdná.

Já si myslím, že by lidé měli za svobodu a svou vlast bojovat. Předním východem zmítají konflikty celá tisíciletí. Ale to nezměníme. Vezměte si, jak by to u nás vypadalo, pokud bychom chtěli pomáhat všem, kteří utíkají před válkou.

Kdyby za posledních padesát let do Evropy utekli všichni, kteří bojovali s Američany – a proti drtivé technické přesile: Vietnamci, Korejci, Íránci, Iráčané, Afghánci…

Když jsme bombardovali Srbsko, měli se Srbové sebrat a utéct do Německa? Až porazíme Islámský stát, jeho stoupenci utečou do Evropy. A my jim podle mezinárodního práva otevřeme svou náruč? To přece v lidských dějinách nejde. Ty, co utíkají, můžeme litovat jako poražené. Jenže není to pravda. Pokud něco nepodnikneme, pak poraženými nebudou oni, ale my.