Postižení závisejí na svévoli úřadů. Roli hrají i slovíčka

Nyní se ukazuje, že posun je možný i opačným směrem. Stačí, když se lejstra dostanou na stůl jiného úředníka. Vlastně záleží na libovůli úředníka i lékaře, který pacienta při psaní posudku většinou ani nevidí.

Paní Alena ze dvacetitisícového města se poprvé do styku s úřady dostala v roce 2012, kdy se změny v zákoně začaly projevovat.

Změnily se především pokyny pro posudkové lékaře, jak určovat, do kterého ze čtyř stupňů závislosti na druhé osobě postižený patří.

Šestiletý syn paní Aleny trpí autismem, vadou řeči a hyperkinetickým syndromem, což je určitý typ hyperaktivity.

„Cítí se nepříjemně v sociálním prostředí, nechápe běžné příkazy a zákazy, nebere si ponaučení, je nejistý, je problém se s ním pohybovat na veřejnosti, protože nemá žádné zábrany, nemá pud sebezáchovy. Jakákoli malinká změna ho vykolejí, začne dělat scény. Navenek ale působí jen jako rozmazlený fracek,“ popsala Právu paní Alena.

Na druhou stranu je to také živé, neposedné dítě, a tak třeba v městské dopravě dostane buď záchvat úzkosti a paniky, anebo v něm potřebuje chodit a jinak obtěžovat cestující.

Čím vyšší stupeň lékaři postiženému člověku přiřknou, tím vyšší příspěvek na péči si může nárokovat.

V důsledku toho řada lidí klesla o stupeň, někdy i dva stupně níž, což představovalo ztrátu třeba i sedmi tisíc korun měsíčně. Lidé si přitom stěžovali, že posudkový lékař je ani neviděl a hodně záleželo na kritickém úsudku sociálního pracovníka, který vyplňuje tabulkový dotaz­ník.

Vzhledem k tomu, že přesuny veřejnou dopravou jsou pro ně prakticky vyloučené a každý měsíc musí paní Alena s chlapcem urazit svým citroënem z roku 1997 desítky kilometrů do specializovaných center, snažila se paní Alena dosáhnout zejména na příspěvek na auto.

Ten je nutný o to víc, že za rok má chlapec nastoupit do školy a matka ho bude muset každý den vozit tam i zpět. Navíc na ulici je sám sobě nebezpečný, matce se stále snaží vytrhnout, aniž by si uvědomoval, že stojí před rušnou silnicí.

Příspěvek činí 200 tisíc korun na deset let a je určen pro osoby s těžkou tělesnou vadou, nebo „hlubokou mentální retardací“.

U prvního posudku byl syn paní Aleny zařazen do II. stupně postižení, k čemuž se pojí příspěvek na péči ve výši 6000 Kč měsíčně. Žádost o příspěvek na auto byl však zamítnut.

Loni to zkusila znovu, přičemž žádost šla k jinému posudkovému lékaři, opět nepochodila, ale zato byl její syn přesunut do ­vyš­šího stupně závislosti, a to přesto, že se jeho zdravotní stav nijak nezměnil a paní Alena svou výpověď nijak neměnila.

Výše příspěvku se tak zvedla o tři tisíce korun měsíčně, navíc jim byl uznán příspěvek na ­mobilitu ve výši 400 korun měsíčně určený na palivo pro časté přesuny.

„Přijde mi, že teď už na nás pohlíželi kompetentní úředníci jinak a zohlednili spoustu věcí, které někdy zůstávaly opomíjeny,“ sdělila Právu paní ­Alena.

„To teď naši situaci podstatně zlepšilo, díky navýšení budeme schopni na nový automobil ušetřit,“ dodala.

Udivila ji však míra libovůle, se kterou mohou úřady nakládat. Například žádný posudkový lékař jejího syna nikdy neviděl. Za celou dobu komunikovala paní Alena jen se sociálními pracovníky. A i ti se měnili, což mohlo mít vliv na změnu úředního postoje.

„Jednou jsem šla namítat na místní Okresní správu sociálního zabezpečení, že nesouhlasím s tím, jak případ posuzují. Kluka jsem neměla kam dát, tak jsem ho vzala s sebou. Paní doktorka se ho zeptala na jednoduché věci, zeptala se ho, jestli jezdí k babičce, a on odpověděl, že ano, tak mi bylo naznačeno, že nemáme na nic nárok, když máme zdravé dítě,“ uvedla paní Alena.

Podle ní záleží i na detailech. Od lékařů například slyšela, jak si musí při psaní zpráv dávat pozor na slovíčka.

„Nemůže se jen napsat, že ‚dítě má problém s potravou‘, ale že se ‚dítě samo nenají, pomáhá se mu, podává se mu lžička‘. Záleží i na doktorovi, ke kterému chodíte. Když to napíše obecně, je to jednička, když se rozepíše, je to trojka,“ uvedla.