Den, kdy se narodilo Československo

Záznam, který si žurnalista a odbojář Jan Hajšman zapsal o půlnoci 28. října 1918 do svého deníku, přesně vystihl naplněný sen, na nějž se ještě před několika lety odvažoval pomyslet jen fantasta.

To, co se Hajšmanovi i dalším jevilo před 95 lety jako pohádka a zázrak, se ve skutečnosti zrodilo z vůle českého národa i národně uvědomělých Slováků a z činů zahraničního odboje politického, legií i domácích předáků.

Československý stát na mapě Evropy vydržel (s krátkou přestávkou v době druhé světové války) do konce roku 1992. Za tu dobu prodělal 28. říjen několikerou proměnu interpretace, včetně toho, že byla období, kdy tento den nebyl jako státní svátek vůbec připomínán, nebo i taková, kdy byl záměrně překrýván jinými událostmi (Dnem znárodnění či později Dnem federace ČSSR).

Historický fakt tím však změnit nelze a 28. říjen 1918 ani po rozpadu Československa před dvaceti lety nepřestal jako dějinný mezník existovat a nezmizel důvod, proč 28. říjen nepřipomínat jako den vzniku samostatného československého a potažmo českého státu.

Československá republika se zrodila na troskách Rakouska-Uherska jako jedna z uvažovaných variant, pro niž se shlukem mnoha okolností vytvořily nejpříznivější předpoklady. Samotná idea československého státu prošla vývojem v domácím i exilovém prostředí českém i slovenském. Prosazovala se politickými, diplomatickými i vojenskými prostředky doma i v tzv. zahraniční akci.

Myšlenka samostatného státu byla něčím zcela novým a programem české politiky se stala až v prvních letech světové války. Teprve v roce 1918 se s ní ztotožnila většina českých politiků. V domácí politice se až do jara 1917 soudilo, že habsburská monarchie bude zachována a federalizací přebudována, zatímco v zahraničí se český státoprávní program proměnil v koncepci samostatného státu a prosazovala ji odbojová skupina v čele s T. G. Masarykem, jehož hlavními druhy byl mladý Čech Edvard Beneš a stejně mladý Slovák Milan Rastislav Štefánik.

Téměř od počátku obsahovaly Masarykovy plány i myšlenku spojení Čechů a Slováků na půdě společného státu. Byla to myšlenka reálná a oboustranně prospěšná (i když v ní byla imanentně obsažena chybná konstrukce jednotného československého národa s dvěma větvemi – českou a slovenskou), protože jinak by nebylo možné přesvědčit dohodové mocnosti o účelnosti vzniku Československa.

V korespondenci s Benešem Masaryk často detailně uvažoval, jak stát uspořádat.

Předpokládal potíže s maďarskou mocí na Slovensku a také s Němci: „Musí se s nimi vyjednávat, aby přijali náš stát, který nebude nacionalistickým výtvorem, ale moderní pokrokovou demokracií.“

Jakoukoli naději na osvobození Čechů a Slováků vázal Masaryk na vítězství dohodových mocností. Bylo mu jasné, že se musí aktivně podílet na porážce Centrálních mocností a stát se součástí mocností vítězných (tj. Dohody). Proto se také s plnou vervou angažoval pro vznik československého vojska v zahraničí a posléze účinně využíval úspěchů čs. legií.

Na bojištích první světové války se situace po ztroskotání různých tajných jednání mezi Dohodou a Rakouskem-Uherskem vyvinula na jaře 1918 tak, že dohodové mocnosti dospěly k závěru, že odpoutat Rakousko-Uhersko od Německa není možné. V této situaci vzrostla váha nespokojených národů uvnitř monarchie a jejich požadavky na vytvoření národních států se staly navýsost aktuálními.

Pro čs. akci to znamenalo, že na konci června 1918 Československou národní radu (vzniknuvší v Paříži v roce 1916 přetvořením Čs. komitétu zahraničního) uznala za „nejvyšší orgán spravující zájmy národa a jako první základ příští vlády československé“ nejdříve Francie, v srpnu pak Velká Británie a na začátku září také Spojené státy.

Na základě těchto aktů Masaryk, který byl v tom čase v Americe, vytvořil 26. září 1918 dočasnou tříčlennou československou vládu s Benešem jako ministrem zahraničí a Štefánikem jako ministrem války. Sám se stal jejím předsedou a ministrem financí.

Z politických potřeb vznikla vzápětí ve Washingtonu Masarykem koncipovaná zpráva, která vešla do dějin jako Washingtonská deklarace. Sepsal ji pro prezidenta Wilsona, který si k jednání s Rakouskem-Uherskem přál mít rázný hlas od národních hnutí. Masaryk prohlásil „habsburskou dynastii za nehodnou, aby vedla náš národ“, a československou zemi označil za svobodnou a nezávislou. Přihlásil se k ideálům moderní demokracie a skutečné rovnosti národů.

Prozatímní vláda 18. října 1918 vydala Washingtonskou deklaraci jako prohlášení československé nezávislosti, kterou uznala nejprve vláda USA a po ní i další. Československo tak vlastně vzniklo – alespoň z mezinárodního hlediska – o deset dní dříve než ve skutečnosti.

V červnovém dokumentu Masarykovy Československé národní rady pro francouzská nejvyšší místa se pravilo, že „druhá část příští vlády československé je u nás doma ve stavu latentním a vytvoří se hned, jakmile to bude nutno a možno“.

V těchto intencích odešel vzkaz domácímu odboji a 13. července 1918 vznikl celonárodní politický orgán – Národní výbor československý. Vytvořily ho politické strany podle výsledku voleb z roku 1911 a do čela byl zvolen Karel Kramář, který měl ještě nedávno skončit na šibenici.

Císař Karel 19. října 1918 svolil, aby vybraní reprezentanti české domácí politické scény směli odjet do Švýcarska k jednání s představiteli českého zahraničního odboje o uspořádání poválečných poměrů. Jejich debaty začaly v ženevském hotelu Des Beaux Rivages 28. října odpoledne. Podle vzpomínek účastníků panovala ve všem shoda, až na formu rodícího se státu (nakonec se všichni shodli na republice, když Beneš přítomným vysvětlil, že vítězné mocnosti ani čs. legie království nechtějí).

Druhý den si tito mužové v ženevském tisku přečetli zprávy o demonstracích v Praze. Nevěnovali jim větší pozornost. Jaké však bylo jejich překvapení, když se vrátili v pondělí 4. listopadu domů a zjistili, že v Praze mezitím proběhl převrat bez nich.

Československo se totiž narodilo už před týdnem. Bezprostředním podnětem k tomu se stal mylný výklad nóty posledního rakousko-uherského ministra zahraničí Gyuly Andrássyho z neděle 27. října – pochopené dopoledne 28. října v Praze jako okamžitá kapitulace mocnářství.

Ve skutečnosti nóta pouze vyjadřovala souhlas s mírovými podmínkami z 18. října (mezi nimiž figurovalo i „právo národů rakouských, zejména Čechoslováků a Jihoslovanů“) a sledovala jiný plán – vyjadřovala ochotu monarchie uzavřít separátní mír, přetvořit říši ve volný svazek národních států a v této poloze vyčkávat mírové konference.

V redakci Národní politiky měli v pondělí ráno připravenu ceduli s nápisem Příměří. Když v půl jedenácté dopoledne text s Andrássyho nótou dorazil, ceduli ihned vyvěsili. Hloučky nadšených lidí se záhy slily v dav, který se s jásotem vydal z Václavského náměstí přes Příkopy, Celetnou ulici na Staroměstské náměstí, pak na Poříčí a zpět.

Zbylí domácí vůdci české politiky (agrárník Antonín Švehla, státoprávní demokrat Alois Rašín, český socialista Jiří Stříbrný a českoslovanský sociální demokrat František Soukup) se sice – když slyšeli o davech na ulicích – rozhodli postavit do čela živelného hnutí, ale nejprve chtěli převzít moc v klíčových institucích.

Některé z nich ještě dopoledne 28. října nechali obsadit a někdy kolem poledne se tato čtveřice objevila u sochy sv. Václava, kde ústy Stříbrného a Soukupa veřejně proklamovala československý stát. Netušili, že je před hodinou na stejném místě předešel agrární poslanec Isidor Zahradník, který se svým vystoupením u „koně“ zapsal do historie.

Alois Rašín si o pondělní atmosféře v centru Prahy zapsal do deníku: „Bylo vidět, že lidé začínají zamazávati německé nápisy a rozbíjejí německé vývěsní skleněné tabule nápisy… Po cestě jsme se usnesli, že musíme za všech okolností sehnati kapely, které by procházely městem, aby nadšení lidu bylo svedeno do normálních kolejí a lid se vybouřil zpěvem vlasteneckých písní.“

Tak se i stalo. Lidé se skutečně chovali jako na slavnosti – hrály vojenské hudby i kdejaká kutálka, zpívaly se do té doby zakázané písně, středem Prahy prošel lampiónový průvod. Odpoledne se pak dosáhlo také kompromisu mezi pražským vojenským velitelstvím a Národním výborem – vojáci byli staženi do kasáren a nikde nezasahovali.

V pamětech Rašín také vzpomínal, jak dostal v neděli 27. října z Vídně naprosto důvěryhodnou zprávu o tom, že kapitulace je přede dveřmi. Probděl s manželkou celou noc a přichystal pro všechny případy dokument, který pak byl večer slavnostně vyhlášen v Obecním domě a jehož originální text se zachoval do dnešních dnů: „Zákon vydaný Národním výborem dne 28. října 1918. Samostatný stát československý vstoupil v život…“