Článek
"Šmejdy nevnímám jako film, ale jako občanskou aktivitu. Nejsem filmař, dělám zprávy a publicistiku. Proto jsem asi po třetí akci začala uvažovat nad tím, že ti důchodci vůbec nedokážou rozklíčovat, čeho jsou součástí, a že bych jim v tom dokázala pomoci. Proto začal nenápadně, ve volném čase a z vlastních zdrojů, naprosto nezávisle vznikat publicistický dokument, se kterým jsme chtěly s psycholožkou Mazalovou objíždět důchoďáky a dělat besedy. A najednou se to zvrtlo, prorazilo si to cestu, do hry vstoupila Česká televize, distributor, producentka a je z toho celorepubliková osvěta," říká Silvie Dymáková, autorka dokumentu, který bude mít 18. dubna premiéru v českých kinech.
Jak dlouho jste shromažďovala materiály k dokumentu? Navštívila jste osobně některé z těchto akcí?
Já jsem materiály ke Šmejdům shromažďovala zhruba rok, akcí jsem navštívila asi 15, ne všechny jsem ale natáčela. Dalších 15 akcí úplně nezávisle na mně navštívila ještě kolegyně psycholožka Romana Mazalová, která pořizovala audiozáznamy.
Jak jste se dostávala na akce, musela jste mít nějaký převlek nebo se nějak maskovat?
Musela jsem zvolit co nejobyčejnější oblečení, třeba s igelitkou, nemalovala jsem se, vzala jsem si brýle. Nebylo to žádné dramatické maskování, spíš jsem na sebe nechtěla upozorňovat značkovým oblečením, což by nepůsobilo důvěryhodně.
Nehrozilo někdy, že vás prokouknou?
Vždycky se koukali divně a vždycky jsem věděla, že prvních třicet čtyřicet minut budu exponovaným článkem, což znamenalo, že jsem musela o to víc přikyvovat a hrát s nimi tu hru. V tu chvíli věděli, že pro ně nejsem žádné riziko, že nejsem nebezpečí. Když tam bylo potřeba jít něco vysát na pódium, tak jsem věděla, že s největší pravděpodobností vysavač půjdu otestovat já, aby si zkusili, jestli jsem vzdorovitý typ, nebo ne. Nikdy mě ale neodhalili, přestože jsem měla kolikrát obavu, že k tomu dojde.
Jaká je vaše nejhorší zkušenost z natáčení?
Jako celek na mě mělo velký psychický negativní dopad, když jsem byla svědkem tolika šílených praktik na seniorech. To, co jsem rozdýchávala hodně dlouho, bylo na poslední předváděcí akci, kde si prodejce vytáhl Jarouška, což je jeden z lidí, kteří se v dokumentu objevují, když si ho vytáhl na chodbu a tam na něho začal křičet proto, že Jarda odmítl koupit nádobí. Křik byl slyšet až do sálu. Jarda poté řekl, že ho tam prodejce údajně chytil i pod krkem a nadával mu do hajzlů. Když jsem se šla Jardy zastat, prodejce spustil v podobném duchu i na mě.
Když vidíte seniorku, která pláče poté, co ji prodejce seřval, že si nekoupila lanolin, je těžké zůstat pasivní. Jsem jen člověk a tohle se dá ustát jen obtížně. Bylo hodně okamžiků, kdy jsem doma brečela. Paradoxně přesně to mě ale posilovalo v tom, abych to dotáhla do konce. Nechci si svou budoucnost tvořit tím, že v přítomnosti dávám prostor téhle zvrácenosti. A jen díky super týmu lidí, který se k filmu ve finále přidal a neskutečně mu pomohl, se to podařilo. Bez něj by Šmejdi nebyli tam, kde jsou teď.
Kolik lidí jste už dokázala ze spárů obchodníků dostat?
Své babičce jsem po koupi biolampy pomoci nedokázala, řekla nám to pozdě a smlouva byla neprůstřelná. Ale například Marušce ze závěrečné scény filmu jsem pomohla zachránit 25 tisíc korun za hrnce, ale bylo to o fous. Sama by se těch krabic zbavit nedokázala. Na poštu jsem vezla balíky o celkové hmotnosti 32 kilo!
Bojíte se výhrůžek ze strany prodejců? Byly už nějaké?
Výhrůžek se nebojím, i když zaznamenáváme z jejich strany reakce, ale spíš to jsou reakce typu, že nám dávají najevo, že jim jsme pro smích. Jsou to příspěvky z různých internetových diskusí, takto oni s námi komunikují a dávají nám najevo, že si z nás nic nedělají.