Článek
Je podle vás nějaké východisko ze současné situace v zemědělství?
Samozřejmě. Když chcete vyrazit ze Slušovic do Prahy, můžete použít asi dvacet způsobů – po dálnici, na kole, letadlem, pěšky atd. Stejně tak existuje neomezené množství způsobů, jak vyřešit situaci v zemědělství.
Systém dotací zemědělce demoralizuje. Každý má kromě toho zafixováno, že musí rychle přijít k penězům – nejlépe něco někde levně koupit a draze prodat. Mnohem větší peníze se ale dají vydělat, když přijdete s něčím novým.
Každý den na světě vzniká tisíc patentů a všechny přinášejí něco nového. Proto říkám, že naše zemědělství dnes hledá peníze tam, kde nejsou, a nehledá je tam, kde jsou. Ale ještě tu je další důležitá věc.
Jaká?
Globalizace. V globalizovaném světě je hospodářství ovládáno silnými firmami, které vše překonávají, protože mají přístup k nejlepším technologiím. Proti nim dnes stavíme malinké zemědělce a chceme, aby proti těmto obrům vítězili. Výsledek je samozřejmě ten, že prohráváme na každém kroku, kde si o to řekneme. Původní zemědělské podniky se většinou rozpadly a jsou dnes slabé. Je tomu tak i proto, že se starají jenom samy o sebe.
Pláčeme zbytečně. Chyba je v tom, že se nezaměřujeme na programy, které budou perspektivní v příštích letech.
Velkým firmám mohou však konkurovat pouze jiné silné firmy a my – v naší Čs. společnosti pro moderní zemědělství – říkáme, že by to měly být koncernové podniky, které by otázky zemědělství řešily v každém kraji komplexně. Dejme tomu, že by se v něm dalo dohromady alespoň pět předních zemědělců. Zajistili by klíčové služby pro sdružené zemědělské výrobce včetně těch nejmenších. Koncern může vzniknout i jako družstevní nebo státní podnik, ale měl by být především schopen odolat tlaku zahraničních firem. V družstvu vidím přednost v tom, že je lze hůře vytunelovat.
Kde ještě jsou podle vás peníze, o nichž říkáte, že je nikdo nehledá?
Každý, kdo podniká v zemědělství, by si měl nejprve stanovit jednoduchý program, který lze spustit hned druhý den. Najde se vždycky. S docentem Hurtou jsme jich vymysleli desítky. Uvedu jen některé: výroba zeleninových jídel, obnova pěstování zeleniny, výstavba skleníků a pěstování květin, pěstování a zpracování černého rybízu, malin, jahod, výsadba a zpracování švestek, výroba trávníků, pěstování a zpracování léčivých rostlin, produkce travních a jetelových semen, chov pstruhů, chov ovcí, fermentace, výroba kompostu pro export.
U nás se děje například to, že se někde odbagruje ornice, když se něco staví, ale tu by hned měly vykupovat jiné firmy a odvézt ji tam, kde se jí nedostává. Zúrodňování půdy je velkolepý a zásadní program a není to zas až tak složité, jak se zdá. Chybějí nejen podniky pro obnovu orné půdy, ale také pro likvidaci opuštěných podniků. Pláčeme zbytečně. Chyba je v tom, že se nezaměřujeme na programy, které budou perspektivní v příštích letech.
Náš trh je zaplaven levnými a mnohdy nekvalitními potravinami. Co s tím?
Špatné a nekvalitní produkty dostáváme proto, že je kupujeme, a také proto, že není vytvořen systém řízení kvality. V současné době je „závadných“ 25 % potravin na trhu. Nelze chtít mít vysokou kvalitu a nic pro ni nedělat... Nebo snad znáte nějaké kvalitativní normy? Nejsou. Mluví se o metráku obilí, ale nikde není stanoveno, jaké kvality. Uvádí se třeba 14% vlhkost, ale kvalita je především čerstvost.
U zeleniny by se mělo stanovit, že kvalitní je především ta, která se dodá spotřebiteli do 24 hodin od sklizně. Za tu je třeba stanovit vysokou cenu a u té, která bude starší, musí jít cena dolů. Vepřové maso by se k lidem mělo dostat do dvou hodin po zabití prasete, mléko v den nadojení.
Nejlepší zelenina teď vzniká ve sklenících nové generace, kde se rostliny živí kapénkovou závlahou. Dříve mělo naše zemědělství aspoň tisíc hektarů skleníků, dnes jich je kolem pětadvaceti hektarů. Proto nemůže produkovat téměř žádnou zeleninu a musí ji dovážet. Obdobně jsme omezili živočišnou výrobu. (Ze skleníků fungujících kdysi v AK Slušovice dnes zůstala jen památka ve formě velké plochy betonových panelů s prorůstajícím plevelem. K vidění je už z příjezdové silnice – pozn. aut.)
Kvalitu je třeba hlídat a kontrolovat. Pamatuji si, jak jednou u nás byl šéf sdružení výrobců zmrzliny z Itálie a vysvětloval nám, jak tvrdý mají kontrolní systém na kvalitu zmrzliny. Ptal jsem se ho, proč zmrzlináře v Itálii zajímá, jestli bude mít kvalitní zmrzlinu i druhý zmrzlinář.
Odpověděl mi, že zjistili, že když zákazník sní nekvalitní zmrzlinu, další si hned tak nedá ani u konkurence. Proto všichni výrobci dbají na to, aby zmrzlina byla kvalitní všude. A pokud tomu některý zmrzlinář nevyhoví, dostane zákaz prodeje třeba na měsíc.
Co říkáte na nově vzniklé farmářské trhy?
To souvisí s energetickou krizí. V roce 2001 došlo k takzvanému ropnému zlomu a od té doby produkce ropy klesá. Na pevnině je jí stále méně a těžba z ložisek v moři je drahá. Už před dvěma lety jsme odhadovali, že na konci letošního roku se cena benzínu dostane na čtyřicet korun za litr. Do deseti let to podle nás bude sto korun.
Zatím se v zemědělství s dopravními náklady moc nepočítalo, ale v době energetické krize se náklady na pohonné hmoty stanou velmi výraznou položkou. V USA proto vyhlásili už před časem, že potraviny by se měly vyrábět v místě spotřeby. Farmářské trhy jsou krokem tímto směrem, ale zase mnohdy jde jen o to, že někdo přijede na náměstí a tam cosi prodává. Trhy by se měly přebudovat na trhy zemědělců a zemědělských a potravinářských podniků, pokud možno přímo v místě výroby. Je nutné počítat s každým litrem uspořených pohonných hmot, s každým kilojoulem tepelné energie a s každým litrem vody.
Když vypouštíme teplo z bioplynové stanice, stát by jako dobrý hospodář měl stanovit, že toto teplo musí být využito například ve starých budovách, kde lze v bazénech chovat například vyšlechtěné mořské ryby. Jenže náš stát, bohužel, není řízen vůbec.
| Celý rozhovor si můžete přečíst v úterním vydání deníku Právo |