Článek
Pane předsedo senátu, státní zástupkyně ve své závěrečné řeči označila za hlavní otázku tohoto procesu to, zda může stát zasahovat do chodu politických stran. Svým rozsudkem tedy odpovídáte, že ano?
Tento rozsudek na to vlastně neodpověděl. Nakonec se týkal vměšování do rozhodování poslanců, nesměřoval tedy primárně dovnitř politické strany.
Dokazování se nakonec vyvinulo tak, že odpověď na tuto otázku nebyla třeba. Nicméně mám za to, a nezpochybňovala to ani obhajoba, že v tomhle paní státní zástupkyně měla jistě pravdu. (Žalobkyně Hana Vrbová prohlásila, že stát má právo zasahovat do fungování politických stran, pokud porušují podmínky politické soutěže – pozn. red.)
I v odůvodnění jste ale jasně řekl, že se Vít Bárta půjčkami snažil ovlivňovat chování svých poslanců.
Ano, ve vztahu k jednomu konkrétnímu zákonu, což by však mohl spáchat kdokoli, aniž by byl členem té strany. A pravda, sekundárně to mohlo mít závažnější důsledky z hlediska jejich zavázanosti ve vztahu k němu. To je pravda.
Dalo by se tedy říct, že onen „manažerský styl vedení strany“, o němž se tu několikrát mluvilo, je nepřijatelný?
Pakliže se bude prezentovat tím, že budou poslanci placeni ze soukromých zdrojů a dokonce v souvislosti s tím, jak mají přistupovat k nějakému konkrétnímu zákonu, tak možný není.
Cítil jste, ať už přímé, či nepřímé politické tlaky?
Necítil jsem žádný tlak, až mě to příjemně překvapilo.
Rozsudek vyznívá tak, že bylo od začátku jedno, zda šlo ze strany Víta Bárty o půjčky nebo dary poslancům. O závazek by se jednalo tak jako tak?
Otázka daru nebo půjčky měla význam třeba pro posouzení trestu, protože v případě půjčky bylo finanční zvýhodnění znatelně nižší. Ale pokud se jedná o jakékoli zvýhodnění, jakékoli obohacení, ano, každé může být úplatkem.
Takže jde o zobecnitelné poučení pro českou politiku á la „tvárnice nebrat“? Odteď platí také „půjčky nebrat“?
Půjčky za nápadně výhodných podmínek a navíc ještě v souvislosti s tím, aby někdo měl či neměl nějaký názor na konkrétní zákon, rozhodně nelze poskytovat. A neměly by být ani přijímány.
Na případu bylo zajímavé, že důkazní situace byla vlastně od začátku jasná a nikdo ji nezpochybňoval. Obě strany popisovaly stejné jednání, pouze ho různě vykládaly. Vy jste se nakonec přiklonil k verzi, kterou zde prezentoval Vít Bárta…
Ano.
V čem byl Bárta věrohodnější než obžaloba?
Verze obžaloby stála na výpovědi obžalovaného Škárky, která byla lživá. Málokdy se podaří učinit tak jasný závěr ohledně pravdivosti nebo nepravdivosti něčí výpovědi v trestním procesu.
Dále na výpovědi svědkyně Kočí, která byla vyhodnocena jako mimořádně nevěrohodná. Potom zde byly už jen podpůrné důkazy a úvahy, které sice nebyly pro věc zcela nepodstatné, ale byly vysvětlitelné právě tím, čím byl nakonec pan Bárta uznán vinným.
Na druhou stranu, pokud jde o verzi obžalovaného Bárty, nejenže proti ní nesvědčil žádný přesvědčivý důkaz, ale dokonce byla podporována v různých dílčích aspektech velkou řadou svědků.
Vy jste výpověď Víta Bárty označil za doznání, tak to ale on jistě nemyslel. Sám se přece označil za nevinného a žádal zproštění obžaloby.
Nazval bych to objektivním doznáním. Po objektivní stránce popsal všechny skutečnosti, které zakládaly skutkovou podstatu jeho trestného činu, takže se to za doznání dá označit.
Soudce Jan Šott.
Podle obhájce Jaroslava Škárky Jana Blažka by rozsudek mohl být teoreticky nezákonný, protože soud uznal jeho klienta vinným z jiného trestného činu a skutku, než pro jaký jej vydala Sněmovna ke stíhání. Nebude muset soud, policie či zastupitelství žádat Sněmovnu o nové vydání Škárky?
Možnosti tohoto argumentu si soud byl vědom a stručně se jím zabýval i v rozsudku. Lze shrnout, že trestní řízení je vždy vedeno o určitém skutku, nikoli o jeho právní kvalifikaci. Právní kvalifikací v obžalobě není soud vázán.
Ostatně i právní kvalifikace jednání u obžalovaného Víta Bárty byla jiná než v obžalobě. Zda se stále ještě jedná o týž skutek, který je popsán v obžalobě, je pak podle všeobecně respektované judikatury i teorie zachováno i v případě zachování částečné totožnosti jednání.
V tomto případě jde o převzetí částky 170 tisíc korun od Víta Bárty v jeho bytě.
Je podle vás role Kristýny Kočí, kterou jste označil za nedůvěryhodného svědka, srovnatelná s rolí Jaroslava Škárky? Jednala i ona s jasným úmyslem diskreditovat Bártu?
Podle našeho názoru ano. Právě proto bylo konstatováno, že by se orgány činné v trestním řízení měly zabývat otázkou její možné trestní odpovědnosti.
Protože však nebyla obžalovanou v této kauze, nemohla vznést žádnou obhajobu, soud nemůže činit žádné kategorické závěry, zda spáchala nebo nespáchala trestný čin.
Jak moc bylo pro soud důležité, zda někdo připravoval či nepřipravoval rozkol Věcí veřejných? Tím jste se poměrně podrobně zabývali.
Bylo to vlastně klíčové. Aby obhajoba obžalovaného Bárty mohla se svou verzí uspět, musela najít nějakou motivaci, která by takové jednání vůbec odůvodňovala.
Ať už mluvíme o rozštěpení nebo pokusu o upozadění Víta Bárty a jeho vlivu. Taková motivace z důkazů zcela jasně vyplývá a byla i otevřeně konstatována třeba svědkyní Maršálkovou (bývalá PR pracovnice poslaneckého klubu VV − pozn. red.).
Nahlédl jste tak říkajíc přímo do nitra české politiky. Zanechalo to ve vás nějaký osobní dojem? Měl jste představu, že politika takhle nějak funguje, nebo vás to v něčem zaskočilo?
Já si vlastně myslím, že ten mediální obraz, který jsem mohl zčásti zachytit, není úplně fair ve vztahu k tomu, co nakonec bylo nebo nebylo prokázáno.
Přispěla k tomu i zvláštní obhajoba obžalovaného Škárky, který tvrdil různé skutečnosti, které nakonec nebyly vůbec prokázány. Snažil jsem se to brát jako jakýkoli případ z hlediska trestního.
Tedy k prostředí, v němž se celá věc odehrála, přistupovat co nejneutrálněji a pocity, které naznačujete, v sobě trochu potlačovat. Nemám z toho, co se tu odehrálo, pocit nějakého zděšení. To určitě ne.
Jaroslav Škárka
Přesto jedna z vašich přísedících prohlásila, že je jí z celé kauzy na zvracení, a musela opustit senát kvůli podjatosti.
Hlavním důvodem jejího vyloučení pro podjatost bylo především vyjadřování se k jedné straně sporu. Ve mně to takový pocit nezanechalo.
A bylo by to, myslím, i přepjaté vyjádření, pokud bych měl tuto kauzu porovnat s nějakými jinými, řekněme závažnějšími případy. Jsou určitě horší věci, které se v lidském životě dějí.
Většina svědků, kteří zde vypovídali, byli politici, lidé zvyklí mluvit i manipulovat. Musel jste jejich výpovědi dekódovat pracněji než u jiných kauz? Například Radek John, který zde mluvil o poměrech ve straně, vás v jednou okamžiku viditelně rozesmál…
Nevím, jak moc jsou politici zkušení nebo zvyklí manipulovat. Když se na ten případ podíváte z trochu jiné strany, tak paradoxně závěr soudu byl takový, že pan Bárta se objektivně doznal a ti, co stáli proti němu, předkládali soudu různé důkazy o své nevěrohodnosti. A řekl bych, že z části i naivním způsobem.
Už před skončením hlavního líčení jste upozornil strany na možnost překvalifikování skutků. V jaké fázi líčení jste dospěl k závěru, že věci se staly jinak, než jak je popisovala obžaloba?
Pokud jde o obžalovaného Bártu, rozhodujícím důkazem byla jeho výpověď, která zazněla hned první den.
U Jaroslava Škárky a otázky, která byla mediálně trochu nesprávně prezentována jako „úplatek nebo půjčka“, tam se ten názor postupně vyvíjel. Důkazy přicházely postupně, ale v době, kdy jsme poučení o možné změně kvalifikace dávali, už bylo jasné, že přichází velmi vážně v úvahu.
Nebylo takovým zlomem to překvapivé objevení nahrávky z bytu Víta Bárty, kterou Jaroslav Škárka předal soudu až v průběhu líčení, ačkoli ji měl dávno předem, a která se nakonec ukázala být podvrženým důkazem?
Argumentace pana Škárky, proč ji nepředložil na začátku, sama o sobě nebyla nelogická. On tvrdil, že tušil, že proti němu bude použito nějaké umělé svědectví, z čehož obviňoval poslance Babáka.
Samotné předložení bylo překvapující i v tom ohledu, že důkaz šel proti výpovědi dlouhé řady svědků. Mohl to tedy být určitý zvrat, nakonec ale došlo spíš k potvrzení toho, k čemu směřovaly veškeré jiné důkazy.
Pokud jde o samotný verdikt, byli jste v senátu jednotní, nebo nastala nějaká delší debata nad rozsudkem?
Na takovou otázku vám nemohu odpovědět.
Rozsudek v přímém televizním přenosu jste asi ještě neměl…
V přímém přenosu určitě ne.
Nesklidil jste za tu otevřenost kritiku, ať už od kolegů, nebo odjinud?
Odjinud nevím, nečetl jsem určitě ani většinu mediálních výstupů. Ale předpokládám, že taková kritika částečně asi padala, a to i mimo diskutované výroky prezidenta republiky.
Pokud jde o kritiku od kolegů, tak k mé radosti zatím nepřišla, a bylo pro mě velmi příjemné, jak mě v této kauze podporovali.