Musíme v tomhle světě žít dál. Cristina Groșanová uvedla na festivalu v Benátkách film Běžná selhání

Opomíjení toho, co se děje kolem, je samo o sobě jedním z našich „běžných selhání“. Stejně jako hlavní postavy ani my nevnímáme nic moc mimo naše každodenní starosti, dokud nás události nepřinutí se zastavit a svět okolo skutečně nahlédnout. Lidé jsou chycení ve svých osobních dramatech, která jsou pro ně důležitá, ale která se týkají jen jich samotných.

Filmem však nechceme moralizovat ani ukazovat prstem. Chtěli jsme jen dát dohromady malá osobní dramata v konfrontaci s velkolepým přírodním jevem, který lidé nemají pod kontrolou.

Když jsme se scenáristkou Klárou Vlasákovou začaly na filmu spolupracovat, psal se rok 2018 a svět ještě vypadal jinak. Nebyl samozřejmě ideální, ale potom přišel první lockdown, následně pochopení, že s námi pandemie zůstane, a nakonec vypukla válka.

S každým dalším takovým milníkem jsme si s Klárou uvědomovaly, že se náš film stává aktuálnějším, než bychom chtěly. Ale jsou to právě podobné události, které ukazují, že sami se příliš neměníme, dokud nás něco velkého nepřinutí věnovat pozornost světu kolem.

Z hlediska psaní a natáčení i z hlediska postprodukce pro nás bylo zajímavé sledovat, jak celková struktura filmu a tlak na postavy zafungují, aniž bychom ten probíhající velkolepý jev vysvětlily. Uvidíme, jestli budou diváci nějaké objasnění požadovat; já doufám, že budou tu hru hrát s námi.

S Klárou jsme přemýšlely, jestli by příběh zůstal stejný, kdyby hlavními postavami byli muži. Na jednu stranu si myslím, že by se výsledek příliš nelišil. Minimálně u dvou mladších postav. Mladí otcové se taky můžou cítit pod tlakem a přemýšlet, jestli jsou dobrými rodiči, a stejně tak dospívající chlapci můžou mít potíže s objevováním vlastní identity, a přitom čelit tlaku rodičů, kteří se je snaží formovat podle svého. Nicméně co se týká třetí postavy Hany, je podle mě velký rozdíl, jestli jste šedesátiletá žena, nebo šedesátiletý muž. Už třeba jen šedivé vlasy znamenají v obou případech něco zcela jiného.

Myslím, že ženské postavy dodávají základní linii příběhu další aspekt. Zároveň nejde o čistě ženský film. Kategorii „film pro ženy vytvořený z velké části ženami“ bych se chtěla vyhnout, i když jsem si jistá, že lidé budou mít tendenci mu nějakou podobnou připsat, protože jsme zvyklí takhle uvažovat. Ale já mám pocit, že se náš film zabývá univerzálními tématy, takže jsem zvědavá, jak na něj budou reagovat lidé napříč generacemi a gendery.

Je pravda, že jsem se dosud zajímala o mezigenerační otázky, ale v případě Běžných selhání bylo zajímavější všechny tři generace poskládat vedle sebe a vidět, že navzdory mnoha rozdílům mají cosi společného. I když nám je přes šedesát, můžeme stále zápasit se sebepřijetím. Potvrdila mi to ostatně i představitelka Hany Taťjana Medvecká.

Mně je třicet pět a myslela bych si, že až mi bude šedesát, dosáhnu zenového stavu, sebepřijetí a lásky vůči všem. Ale nic z toho nejspíš nepřijde. Naše problémy se vyvíjejí spolu s námi.

Před deseti lety jsem natočila krátký film o dívce, která dostane první menstruaci, a o rodičích, kteří jí nevěnují příliš pozornosti. Tehdy jsem měla pocit, že dospělost má být o větším porozumění a moudrosti. Dnes si uvědomuju, že ani jako dospělá o tolik moudřejší a znalejší nejsem, a předpokládám, že v šedesáti to nebude o moc lepší.

Bylo taky zajímavé mít mezi ústředními postavami jednu, která neodpovídá běžným očekáváním, že hrdinkami jsou mladé ženy. Hana je v seniorském věku, nicméně zajímá se o aktuální dění i technologie, a dokonce má doma robotického psa.

Taťjana Medvecká je skvělá herečka a jsem moc ráda, že mohla dát postavě Hany hlas a že ji můžu mít ve filmu spolu s dalšími dvěma výraznými hereckými osobnostmi: Beátou Kaňokovou a mladou Norou Klimešovou.

Určitě se tak dá na Běžná selhání dívat. A jsou to podle mě právě úzkost a špatná rozhodnutí postav, co filmu dodává rovinu, která nás nutí nad ním přemýšlet. Jen já namísto smrti vidím v Běžných selháních silněji přítomné téma ohrožení naší existence tak, jak ji známe.

Je pravda, že už samotný fakt, že existujeme, v sobě obsahuje naši konečnost. Všichni to víme, ale proto, abychom byli schopní žít své životy, to odsouváme do pozadí. V dnešní době jsme už od narození i smrti odpojení natolik, že ztrácíme pevnou půdu pod nohama.

S tématem smrti jsem pracovala i ve svém debutu Things Worth Weeping For. Je to něco, co se mnou zůstává. S Klárou jsme se shodly, že by bylo zajímavé mít v Běžných selháních jednu z postav – Hanu – v situaci, kdy se vyhýbá smutku. Ten je stále s ní, ale ona se obává, že kdyby mu dala průchod, bude to pro ni příliš zdrcující. Hana je tak chycená ve smyčce, která jí nedovoluje čelit vlastním pocitům a posunout se dál. Neboli smrt je pro mě důležité téma, ale hlavním motivem zde byla spíš otázka, jak máme pokračovat, když se všechno zdá příliš komplikované a beznadějné.

Moderní technologie jsou součástí našich životů už dlouho, ale teprve v posledních letech jsme se na nich stali až znepokojivě závislými. Skutečnost, že jsme jimi nepřetržitě obklopení a že technologické firmy monitorují každý náš krok, mě fascinuje a zároveň ve mně vyvolává odpor.

V našem filmu má robotický pes terapeutické poslání. Nejde o to, co všechno dokáže, a je toho mimochodem docela dost, ale o to, že patřil manželovi Hany, což pro ni funguje jako katalyzátor, aby se konečně pohnula z místa.

Katedra kybernetiky na ČVUT nám na jeden den zapůjčila jednoho ze svých robotů. Pro zbytek natáčení, kdy se robot nemusel hýbat, jsme vyrobili jeho kopii na 3D tiskárně. Během třiceti dvou natáčecích dní jsme toho zažili mnoho zajímavého a vzrušujícího se stovkami komparzistů, skutečnými příslušníky armády a policie i s řízenými výbuchy. Ale právě ten jeden den, kdy jsme měli na place robotického psa, se přišel podívat úplně každý člověk ze štábu, včetně kuchaře z cateringové dodávky. Vytáhl telefon a robota si zdokumentoval. Bylo fascinující sledovat jak schopnosti robota, tak zvědavost, kterou ve všech okamžitě vyvolal.

Když jsme s ním natáčeli, pocítila jsem k němu určité pouto. Snažila jsem se testovat jeho fyzické limity, podkopnout mu nohy, ale nešlo to, vždycky si dokázal uchovat rovnováhu. Jako člověka mě dojímal, jeho pohyby, srst a reakce mě obelstily natolik, že jsem v něm viděla život.

Ovšem jako režisérka jsem robota vnímala hlavně coby element, ohledně kterého se postava Taťjany Medvecké cítí rozporuplně. Zpočátku k robotovi nic nepociťuje, ale jakmile ho zapne, vrátí se jí spousta vzpomínek i pocit, že není sama. Mým cílem bylo skrze postavu Hany tuhle ambivalentnost prozkoumat.

Přítomnost živého psa s sebou nese v životě člověka velkou zodpovědnost. Chtěli jsme, aby s robotickým psem postava, která ho vlastní, zacházela jako s nástrojem, hračkou a nemusela se starat o jeho emocionální ani fyzické potřeby – kromě toho, že ho občas nabije.

Robot byl součástí scénáře od počátku, ale postupem času jsme si ujasňovali jeho podobu a využití. Během zkoušek Taťjanu trochu děsila ta holá kovová a plastová konstrukce, a tak jsme společně s produkčním designérem Antonínem Šilarem vymysleli, jak robota udělat přístupnějšího. Mimo jiné jsme mu obstarali onu srst.

Ve filmu tak vznikl zajímavý prvek na pomezí života a smrti – robot se nikdy nenarodil, nikdy nezemře, ale přesto se jeho postavení mění. Zároveň si s ním můžete hrát, objevovat a dělat spoustu dalších věcí stejně jako s běžným domácím mazlíčkem. Nejde přitom o žádnou vzdálenou budoucnost, robotického psa si můžete objednat domů už dnes.

Byli bychom to stále my, ale přemýšleli bychom jinak. Nečekali bychom, že se všechno vrátí do starých kolejí a svět bude jako dřív. Byla bych ráda, kdybychom byli odolnější a neděsili se, když se stane něco velkého. Máme způsoby, jak velkým událostem čelit, tak bychom se jimi neměli nechat ochromit, ale aktivně něco dělat.

Tahle vrstva naděje – ne zaručená spása, ale vyhlídka na nějaké vzkříšení – je v Běžných selháních velice důležitá. Pokud existuje šance na pokrok, nebo dokonce přežití, je ukrytá ve víře, že věci nejsou konečné. Myslím, že jsme jako lidstvo měli často pocit, že se nacházíme v bodě, odkud není návratu; ale existujeme tady a teď a musíme v tomhle světě žít dál.