Článek
Putin hledá své podporovatele, kde to jen jde, protože jeho imperiální válka je obecně nepřijatelná. Jejím cílem není nic jiného než zvětšit území Ruské federace. Moskvu to zahnalo k vyvrhelům mezinárodního společenství, jako jsou jaderná Severní Korea a o jaderné zbraně usilující Írán, který se chce stát regionální mocností na Blízkém východě, což není snadné v oblasti, kde spolu soupeří několik bohatých zemí.
Tyto země se nebojí Rusku dodávat zbraně, které nutně potřebuje, protože tak intenzivní a rozsáhlý konflikt, jaký probíhá na Ukrajině, vyžaduje ohromné množství munice, kterou obě strany shánějí, kde to jen jde.
Ani jedna z těchto zemí však nemůže poskytnout Kremlu mezinárodní podporu. Tu musí Putin hledat jinde a také to dělá – snaží se získat podporu zemí globálního jihu, regionálních mocností, jakou jsou Brazílie nebo Jihoafrická republika, jimž se nelíbí, že zůstávají ve stínu Západu. Na stranu Ruska se přidává i Čína, jež by ráda byla hlavní světovou mocností a které se oslabení Západu i Ameriky hodí.
Putin chce logicky oslabit Západ, který podporuje Ukrajinu, aby mohl vyhrát válku, již zahájil. Nevytváří však multipolární svět, jenž by byl jistou obdobou koncertu velmocí, jaký ovládal svět v devatenáctém století, ale obnovuje svět bipolární, protože se řídí starým dobrým heslem: nepřítel mého nepřítele je můj přítel. Podporuje všechny, kteří jsou proti Západu a Americe – od Severní Koreje přes palestinský Hamás až po Tálibán, což je hodně nesourodá koalice.
Svými kroky nakonec každou zemi nutí, aby se rozhodla, na kterou stranu se přidat, což ukázala jeho návštěva KLDR. Uzavření strategické obranné dohody Ruska se Severní Koreou vnímá Jižní Korea jako své ohrožení. Soul je tak znepokojen, že zvažuje upustit od neangažování se v konfliktu a začít dodávat zbraně na Ukrajinu. Podobně jako za studené války a předtím za druhé a první světové války se tu utvářejí dva bloky, což je logický vývoj. Každý hledá podporu, kde to jde, na ideje se nehledí. To ostatně není nic nového.
Za druhé světové války byli také spojenci velmi nesourodí; Sověty, Brity, Američany a Francouze spojovalo jen to, že je potřeba porazit Hitlera. Po Velké říjnové socialistické revoluci viděl přitom Západ hlavní nebezpečí v Sovětském svazu. Když se však Hitler nedokázal se Západem dohodnout, rozdělil si se Stalinem Polsko a pak se obrátil proti západní Evropě, kde mu jako jediná nepodlehla Británie. Pak se však obrátil proti SSSR. Ale Osa byla rovněž utilitární, nacistické Německo se navzdory své rasistické ideologii utilitárně spojilo s Japonskem. Nakonec se vytvořily dva bloky.
Dva bloky vznikaly už před první světovou válkou, kdy přestalo fungovat složité vyvažování sil, takže nakonec proti sobě stály Dohoda a Trojspolek, byť Angličané měli větší problémy s ruskými výboji ohrožujícími Írán než s vilémovským Německem.
Že se většinou nakonec utvoří dva bloky, ukazují i nejrůznější strategické počítačové hry pro více hráčů – jako například Travian. I když jsou v nich aliance omezené, stejně se v závěru, kdy jde o celkové vítězství, vytvoří dva soupeřící bloky a žádná multilateralita se nekoná.
Na to by neměl Putin zapomínat, protože o dlouhých konfliktech rozhoduje ekonomická síla protivníků. Bloky navíc nejsou neměnné – Itálie přešla od Trojspolku k Dohodě a Čína může klidně dospět k závěru, že se jí podpora Moskvy nevyplácí, protože to ohrožuje její obchod. Amerika se zase může izolacionisticky rozhodnout, že nemá cenu se angažovat ve válce na Ukrajině, protože má jiné starosti, takže by si to měla vyřešit Evropa sama. S tím, jak Putin hledá podporu po celém světě a otázku Ukrajiny globalizuje, což vede k utváření dvou bloků, je to však stále méně pravděpodobné.
Ruský mírový plán neexistuje a nikdy neexistoval
