Článek
Ještě v pondělí, když vyšel článek v Respektu, se veřejné mínění od Milana Kundery, jednoho z nejvýznamnějších českých literátů vůbec, odvracelo. Zdálo se, že historikové kromě jediné písemnosti z 50. let, na níž figuruje literátovo jméno, a výpovědí zainteresovaných pamětníků, musí mít další neotřesitelná fakta. Nestalo se.
Další důkaz se nedochoval
Historik Prokop Tomek z Vojenského historického ústavu Právu potvrdil, že mohl existovat ještě jeden důkaz o účasti Kundery v kauze, a to zápis v tzv. staniční knize, kterou si vedla každá stanice a každé oddělení komunistické policie. „Mluvili jsme s kolegy o tom, že by stálo za to tuto skutečnost prověřit. Nakonec se ukázalo, že se kniha nezachovala,“ řekl.
Ránu celé konstrukci autora článku, historika Adama Hradilka z Ústavu pro studium totalitních režimů (ÚSTR), zasadilo středeční prohlášení literárního historika Zdeňka Pešata, že v roce 1950 udával někdo jiný.
Hlavní linie příběhu se vine okolo Ivy Militké, která potkala v březnu 1950 v Praze svého kamaráda Miroslava Dvořáčka. Tehdy 22letý agent-chodec vyslaný ze západního Německa měl v československé metropoli špionážní poslání. Udělal chybu, že přijal pozvání Militké přespat na vysokoškolské koleji, ba co víc, nechal si u ní zavazadlo.
Tím byl jeho osud zpečetěn, neboť Militká to pověděla svému tehdejšímu partnerovi, později manželovi Miroslavu Dlaskovi, který věděl, že Dvořáček emigroval do Německa a že byl v Praze nelegálně. Poté se měl Dlask sejít s tehdy skoro 21letým Milanem Kunderou a říci mu o této záležitosti. Kundera měl pak podle dochovaného hlášení vše, co se dozvěděl, udat policii.
Ruku v ruce s prvními reakcemi rostly pochybovačné hlasy, že přece není možné na základě jediného „papíru“ pošpinit člověka, tím spíš, že na tomto policejním hlášení není jeho podpis. Postupně se hodnověrnost záznamu zpochybňovala, až musel ÚSTR vydat prohlášení, že si za pravostí dokumentu stojí.
Podle odborného názoru historika Tomka není problém v tom, existuje-li jen jeden faktický dokument. „Že jich je tak málo, bych nebral jako handicap, bylo by samozřejmě lepší, kdyby jich bylo víc. Ale jsou tady ta svědectví. Bylo by dobré v pátrání pokračovat.“ A pátrat by se skutečně mělo, a to především po motivech údajného Kunderova udání.
Sám historik Hradilek se snažil ve svém článku rozklíčovat, jaké pohnutky mohly Kunderu vést k tomu, aby se rozhodl jít udat člověka, když musel vědět, co jej potom čeká. Připomeňme, že Dvořáček unikl trestu smrti, ale dostal 22 let, z toho si 14 odseděl. Hradilek píše: „Odpověď na otázku, proč to Kundera udělal, není tak jednoduchá, jak by se mohlo zdát.“ A má pravdu.
Hradilek spekuluje, že Kunderovým motivem mohlo být zaryté komunistické přesvědčení; v úvahu prý také připadá pomoc žárlivému příteli Dlaskovi. Ale autor si podkopává pomyslnou židličku – proč jej tedy nešel udat sám Dlask?! Třetí motiv by mohl souviset s průšvihem kolem Kunderovy korespondence kritické vůči režimu.
Udávání bylo běžnou praxí
Podle historika Jiřího Pernese z Ústavu pro soudobé dějiny (ÚSD) AV ČR neudával Kundera v roce 1950 jako student zapálený pro komunismus agenta, ale informoval policii o podezřelé osobě na vysokoškolské koleji.
„Neudával agenta, ale nějakého podezřelého člověka, který se objevil na koleji. Neměl ponětí, že jde o agenta,“ uvedl ČTK. A doplnil, že Kundera byl v té době předákem kolejí a měl odpovědnost, z níž vyplývaly povinnosti, a jestliže ho Dlask informoval o cizím člověku na kolejích, pak to oznámil na policii. „Tehdy mu možná ani nedocházelo, že tím Dvořáčka může dostat na léta do vězení,“ dodal.
Příliš se neřeší fakt, jaká byla v 50. letech společenská atmosféra, a že podobná hlášení a udávání patřily k běžné praxi. „Ti lidé to tehdy dělali také proto, že si nebyli jistí, že nejde o provokatéra StB nebo nějakou jimi nastrčenou osobu. Kdyby se přišlo na to, že je nenahlásili nebo jim pomohli, hrozil jim trest třeba šest až deset let,“ odvětil Tomek s tím, že existovaly dokonce případy, kdy lidé dotyčnému odmítli pomoci, protože jej považovali za provokatéra.
„Toho potom na ulici někde chytili, vytloukli z něho, s kým se setkal, a jim to potom předhodili,“ dodal. Podle Tomka byla celá situace nebezpečná pro všechny účastněné: „Bylo to riziko, spoustu lidí i chytili. Ani ‚životnost‘ agentů nebyla velká.“
Fakta chybějí, proto se to spekulacemi kolem případných Kunderových pohnutek jen hemží.
Verzí může být stejně jako dnů v roce, a pokud historikové, Kundera nebo noví svědci nepřijdou s dalším relevantním důkazem, pak celá kauza je jen jeden z mnoha příběhů, o němž se nyní diskutuje možná živěji než o nadcházejících volbách.
