Článek
Mohl byste shrnout, proč si myslíte, že je tuzemská literatura v krizi?
Protože nemá evropský rozhled a evropské ambice. Protože spisovatelé a kritici nemají sebevědomí ani schopnosti na to, aby je společnost vzala na vědomí. Protože nepřinášejí nová témata, nebudí diskusi, často už nezajímají ani sebe navzájem. Protože překladů z aktuálních evropských literatur najdete v našich knihkupectvích haldy, ale naši současnou literaturu zahraničí nezná.
Několik českých literátů je ale čtených a popularita jejich knih je srovnatelná se zahraničními. Ať už jde o Viewegha, Rudiše nebo Hakla. Jsou to výjimky nebo ani oni z té šedi nevystupují?
Je super, že je jejich popularita srovnatelná s těmi zahraničními u nás. Ale proč není srovnatelná s těmi zahraničními v zahraničí? V tom je ten průšvih. A není to vina těch spisovatelů.
Týká se to jen literatury současné, nebo má ta krize nějaké historické kořeny?
Je to otázka literatury od roku 1989. Tehdy se na stránkách časopisů začalo tvrdit, že literatura ztratila svá falešná politická poslání a konečně se z ní může stát „čisté umění.“
Bylo to jako přijít o auto s majáčkem a rozhodnout se natruc dřepět navždy doma.
Spisovatelé nemusí plnit společenskou poptávku a psát poemy o terorismu, když zrovna někdo vyhodí do povětří mrakodrap - i když i to můžou. Otokar Březina taky nepsal podle novinových úvodníků. Ale psal tak, že to byla exploze estetická, etická, světonázorová a v konečném důsledku i politická. Vzdělanější část národa se o něm hádala v novinách a v kavárnách.
Dneska se hádá o filmu, o Hutkovi s Nohavicou a o výtvarnících, co pořádají provokace. Literatura dnes v kavárnách zní nanejvýš, když se kamarádi sejdou na čtení kamarádů.
Cítíte, že se ta literární komunita uzavírá do sebe?
Ona se neuzavírá. Otvírá se, jenom zbytečně pomalu. Kulhá za výtvarníky, hudebníky, divadelníky, vlastně za každým. Je smířená s vlastní bezvýznamností. Doufá, že ji někdo ocení - jednou. Často netuší, co se ve světě děje. I když je její zbraní řeč, odnaučila se komunikovat.
Jak se z krize dostat ven?
Literatura je ohromná síla, mění životy. Lidi čtou a budou číst. Ve skutečnosti jsou literatura a literáti mnohem důležitější než všichni tlustí panáci ze Sněmovny. Pamatujete si z první republiky nějakého poslance? Čapkové, Durych nebo Nezval mají přeci jen jiné grády důležitosti. Jde o to, aby si to ti ve Sněmovně a na jiných politických štacích uvědomili, případně abychom jim to všichni hodně často připomínali.
Literatura je z podstaty svobodné umění, umožňuje myslet beze strachu ve světě, kde si marketing začal privatizovat slova, symboly, barvy, zvuky a písmena.
Neuralgický bod společnosti poznáte podle toho, co cenzuruje. Za první republiky bylo trestné říct, že Masaryk je vůl, dneska nesmíte zparodovat „ochrannou známku“. Nelze už skoro nikam napsat slovo „olympiáda“, protože si ho i s ideály přivlastnili lidé, co doporučují sportovcům nevyjadřovat se k lidským právům. Nesmíte si na tričko napsat Česko, aby to náhodou nepřipomínalo Tesco. To není normální. Přišel čas nakopat ochranné známky tak, že to právníci vezmou čumákem o Saturn.
To ani jiná politika ale samozřejmě není hlavní úkol literatury. Literatura je prostě místo, kde tahle a ostatní naduřelé šílenosti dneška nemusí vládnout. Je to prostor svobody a už tím je politická. Přestane být v krizi, až zjistí, co je zač a zvedne se z kouta.
Čím to, že česká literární periodika nedosahují potřebné úrovně?
Tahle společnost pořád kašle na svoji sebeúctu. To jediné, proč má smysl mít samostatný stát a držet si všechny jeho nenažrané úředníky, je produkovat svébytnou kulturu světové třídy.
Kuchyni máme moc těžkou, sportovní výsledky vystačí týden. Opravdu nám zůstává jenom kultura. Bez ní by bylo mnohem smysluplnější začít cvrlikat německy, anglicky, případně polsky a mít se líp. Až budeme mluvit do světové literatury, vědy, až budou ve světě číst naše myslitele, tak budeme mít co říct i do světové politiky. Někdo nás konečně začne brát vážně.
Jakou roli v tom ale stát může hrát?
Jak to, že ministát jako my vráží tak ubohé peníze do vlastní kultury? Jak to, že tak málo podporujeme překlady své literatury do cizích jazyků? Jak to, že nejprestižnější literární časopisy mají tak nízké honoráře, že v podstatě nemůžou vracet autorům příspěvky?
Jasně že přispívat státními penězi na cokoli je velmi neliberální, že se většina peněz na kulturu rozkrade stejně jako většina peněz na ostatní. Jde o to, jakou roli kultura a vzdělání pro tu společnost hrají ve srovnání třeba s armádou nebo se sportem. To ty peníze ukazují.
Je zajímavé, že státy, které svoji kulturu podporují, začnou být úspěšné i ekonomicky a politicky. Ne obráceně. Je tam zvláštní vazba. Dej přednost kultuře a školám před armádou, a budeš vyhrávat. Jinak dopadneš jako rozvojová země.
Článek Krize české literatury vyvolal spoustu reakcí. Je nějaká, která změnila, obohatila váš pohled na věc?
Hlavně ty, které se domnívají, že jsem idiot. Jednak na tom něco je a jednak je super, že se za domácí literaturu vůbec někdo bere. Popravdě, množství ohlasů mě překvapilo. Na čtvrt roku se ze mě stal „ten člověk, co tvrdí, že je česká literatura v krizi“. Je to rolička zjednodušená, ale není nevděčná. Rád ji v tomhle rozhovoru hraju znova. Hodí se do mě knoflík a vypadne povídání o krizi. Česká literatura je v krizi permanentně a občas to někdo říct musí. Jde o to, aby v té krizi vyrostli noví autoři Hrabalova, Divišova nebo třeba Skácelova ranku. Potřebují k tomu podmínky a my jim je musíme připravit.