Článek
Slyšel jsem, že jste byl také přítelem otce Jamese Bonda, spisovatele Iana Fleminga?
Byl to můj bratranec, spolu jsme hrávali na jihu Anglie golf. Takže z našich rozhovorů vím o Jamesi Bondovi mnohem víc než kdo jiný. Měl jsem dokonce hrát postavu Dr. No v první filmové adaptaci. Ian za mnou přišel, jestli bych nechtěl roli vysokého Číňana s kontaktními čočkami a háky místo rukou. Byl jsem moc potěšen. Jenže pak na to sám zapomněl, možná kvůli další partii golfu, drinku, doutníku… Byl sám takovým Jamesem Bondem. A když si vzpomněl, bylo už pozdě. Role byla obsazená. Naštěstí jsem si později zahrál v jiné bondovce slavného Scaramangu.
Vynikl jste jako hrabě Rochefort ve Třech mušketýrech v šermířském umění…
Já vám něco řeknu. Zasloužil jsem se o zápis do Guinnessovy knihy rekordů. Na plátně jsem se celkem osmnáctkrát objevil v nějakém šermířském souboji jako někdo jiný. A osmnáctkrát jsem prohrál, protože jsem vždy ztělesňoval padoucha – a navíc odešel i s nějakým zraněním. Hlavně v případě Třech mušketýrů to bylo o strach. Bojovali jsme se zcela ostrými meči a Oliver Reed, který hrál Athose, téměř zapomínal, že jde jen o film. Vždycky se obtížněji hrají skuteční lidé. Musíte mluvit jako oni, chodit jako oni. Dělat všechno přesně tak, jak si je lidé pamatovali. Naopak s Michaelem Yorkem jsme zase museli v říjnu v Mad -ridu zinscenovat souboj na zamrzlém rybníku. Ve skutečnosti šlo o natažená dřeva, na nichž byla vrstva vosku, po němž nám to šíleně klouzalo.
Zahrál jste si také Sherlocka Holmese, ale nikdy ne jeho slavného zloducha Moriartyho, ačkoliv jste pověstný především jako představitel záporných rolí. Nebylo vám to líto?
Byl jsem velmi blízko, abych byl i Moriarthym. Před dvěma třemi lety mi nabízeli scénář, v němž měl Sherlocka hrát Malcolm McDowell a já měl vzít Moriarthyho. Ale bohužel to nedopadlo. Už jsem o tom projektu nikdy znovu neslyšel.
Z Británie jste do Hollywoodu přišel poměrně pozdě, až v roce 1976. Jak k tomu došlo?
Chtěl jsem změnit image, léta předtím jsem hrál v hororech. A najednou jsem se mohl objevit v tehdy nejdůležitější televizní show, která se jmenovala Saturday Night Live. Pomohlo mi to, lidé viděli, že umím být i vtipný. Brzy poté mě Spielberg obsadil do svého filmu 1941.
Byl jste součástí mnoha slavných filmů, například Pána prstenů. Máte nějaký recept na úspěch?
Musíte spoléhat na dobré scenáristy a režiséry. V případě mé role Sarumana mě režisér Peter Jackson chtěl obsadit už od samého začátku. Na castingu jsem ale čekal spíše menší roli. Jenže on mě nechal číst dialog mezi Frodem a Gandalfem. Předlohu jsem velmi dobře znal a už od mládí jsem měl rád právě Gandalfa. Byl jsem z toho dojatý, zdálo se mi, že se mi splní dávný sen. Jenže to byl jen trik. Až po pěti letech mi Jackson prozradil, že jsem v jeho představách byl od začátku Saruman. Na Gandalfa jsem byl už moc starý, Ian McKellan byl přece jenom o sedmnáct let mladší, takže mohl třeba lézt na horu, zatímco já jsem stál ve věži a zpíval… Byť to bylo podobné finštině.
Vytvořil jste mnoho dramatických postav z velkých literárních děl i skutečné osobnosti. Co bylo pro vás těžší?
Vždycky jsou obtížnější skuteční lidé, musíte mluvit jako oni, chodit jako oni. Dělat všechno přesně tak, jak si je lidé pamatovali. Takovým hereckým drilem jsem si prošel v případě role, které si velmi cením, když jsem ztělesnil postavu Jinnaha, zakladatele Pákistánu, ve stejnojmenném filmu. Když si vezmete, v jaké situaci se Pakistán stále nachází, byl to film, v němž jsem za svou postavu cítil velkou zodpovědnost.
