Článek
„Jmenuju se pyšánek, pyšan, Karel, Kája, Michal nebo Martin, krtek, pavouk, Pyščan s velkým pé, Blboš a feťák…,“ říká o sobě hlavní hrdina a charakterizuje tím několik osobností, které se tísní v jednom těle.
Jeho příležitostná kamarádka Barbora k tomu dodává: „…prostě seš chlápek, co se před čtyřicítkou utrh a začal mít ambice.“ Možná má pravdu, sama „se plácá“ ve vztahu, o němž neví, zda má smysl. A proto si potřebuje nad kávou podrbat.
Čtenář pozvolna vnímá svět editora jednoho týdeníku měnícího v něm jedno slovo za druhé, později úspěšného reportéra, dotýkajícího se v rozhovorech s „hvězdami“ povrchu bleskem se měnící společnosti, a klade si spolu s ním otázku, co dává životu smysl.
Ocitli jsme se uprostřed značného zrychlení
„Ocitli jsme se volky nevolky všichni uprostřed značného zrychlení. Co bylo mezi Josefem II. a řekněme doktorem Háchou, vystačilo na kompletní existenci i s důchodem, to dnes vydá tak na měsíční zmatkování,“ zazní v diskusích řady postav.
Haklův hrdina se však raději přizná: „Proč ke mně hovořila voda z vodovodu, nevysvětlím. Když jsem si myl ruce, močil do výlevky, slýchával jsem překotné breběntění a štebetání…“ Drogy ho čas od času přivádějí před dveře, „které vypadaly zavřené, ale ve skutečnosti byly nepatrně pootevřené, a tou škvírou mě kdosi neuhýbavě sledoval“. Je to výjev podobný „surrealistickým“ ilustracím Pavla Růta vytvářejím další rozměr příběhu, nebo realita?
„…svět se změnil a nikdo to nechce vidět, všichni dál věřej iluzi, že supertechnologie je faktor, kterej posouvá vývoj do novýho stadia. A přitom? Kde tiskne Amerika encyklopedie a většinu knih? V Číně, poněvadž to tam je desetkrát levnější! To není technická tradice, v čem žijem, to je tradice sci-fi,“ zní v další debatě.
Bém „má kapacitu tě zklamat“
Haklův román není prvoplánově politický, přesto se hrdina dozví, že Bém „má kapacitu tě zklamat“. „To je, jako kdyby mě mohlo zklamat třeba rádio,“ opáčí bez zájmu. Jako by se obraz dnešní společnosti promítal za postavami na další projekci. Zpráva, že v New Yorku padl nějaký mrakodrap, jen proletí bez většího účinku.
Haklovy postavy žijí zdánlivě bez souvislostí s reálným světem, přesto je jejich výpověď jeho postmoderním obrazem. Parodie vztahů, schizofrenické vnímání okolí, to vše ve spojení s ohlasem klasických filmů od Ukradené vzducholodi Karla Zemana přes Formanova Amadea po japonského Kikudžira ad.
Analyzuje člověka hledajícího nějaký smysl a naději
Také hrdinova původně služební cesta do Lisabonu, která se poté mění v útěk, během něhož prožije další „život“, dokresluje Haklovu nelítostnou analýzu člověka hledajícího nějaký smysl, aspoň malou naději.
Také matčiny zápisky, které po návratu hrdina objeví, po přečtení spálí, ale pak zjistí, že se k nim chce vracet. „Čím byly máminy zprávy čerstvějšího data, tím víc v nich bylo ne klidu, jak bych rád věřil, ale naopak nezvládnutého zmatku z blížícího se zakončení osobní existence.“
A jako memento v románu zazní: „Pokud je vrchol vývoje, že se ňákej miliardář proletí v pasažérský sekci raketoplánu a pouští si při tom v ajpodu starýho Bowieho, tak jsme jako celek pěkně v řiti, vopravdu že jo.“
Emil Hakl: Let čarodějnice
Argo, ilustrace Pavel Růt, 265 stran, 298 Kč
