Článek
Hned po vstupu nabízí expozice, kterou sestavil kurátor a historik barrandovských ateliérů Pavel Jiras, umělcovy rodinné fotografie. Za průhlednými dveřmi se nabízí pohled na majestátní dvorany dramatických fotografií, v nichž vynikne obrazivost dvou Vláčilových filmů z roku 1967 – Údolí včel a Markety Lazarové.
Ohromující jsou hlavně obří retušované lunety, z nichž na nás zhlíží středověká Markétka, divý Kozlík, lapka Mikoláš, Adam Jednoručka nebo fanatický rytíř Armin von Heide. Uprostřed lze naopak projít dvěma plátny, na která jsou promítány zmíněné filmy, a na konci prostoru je za dveřmi schovaná takzvaná režisérova pracovna. Tam najdete pikantnější a neformální momentky z natáčení, ale také starou televizi přehrávající poslední rozhovor s Františkem Vláčilem před jeho smrtí v roce 1999.
„Zvolili jsme hlavně dva jeho filmy, měli jsme obavu, aby nevznikla nepřehledná nástěnka. Takto jsme se naopak přizpůsobili pozdně gotickému či ranně renesančnímu místu Císařské konírny. Jde o symfonii obrazů z jeho filmů, o jakýsi – v dnešní zmatené době – čistý pramen vody,“ vysvětluje kurátor Jiras. Snad i proto tu fotografie ilustrativně přehrává také plazmová obrazovka, skrytá pod vrstvou vody na dně mělké studny.
Vášnivá osobnost
Výstava, připravená ve spolupráci s barrandovskými ateliéry, se snaží na dramatických výjevech z filmů připomenout vášnivou povahu Františka Vláčila, který obětoval kinematografii i soukromý život. Jeho zápasy o tvorbu se mají zrcadlit ve fotografiích, přenášejících nás do umělcovy vize chmurně vznešeného, živočišného i krvavého středověku. Záběry vytržené z kontextu filmového pásu pak ve skutečnosti spíše opěvují umělce a jeho okamžiky geniální inspirace.
Nutno dodat, že věci neznalému návštěvníkovi se nedostane příliš vodítek, aby se zorientoval v samém vláčilovském osudu. Vláčil byl synem českého legionáře, masarykovce a celý život zápasil o tvorbu nejen s režimem, ale také se svými partnerkami. Divák ale může pocitově bloumat kolem „pláten“ a připomínat si slavnou adaptaci Vančurovy Markety Lazarové, ale i známé herce jako Magdu Vášaryovou, Jana Kačera, Petra Čepka aj.
Duchovní rétorika vše pokazila
Dojem z výstavy ovšem vysloveně kazí planá duchovní rétorika, jež se tak snadno nabaluje na vláčilovskou tématiku. Nedokázali se jí ubránit ani pořadatelé a mluvčí na čtvrteční vernisáži, doslova do očí bije zobrazené světlo „duchovna“ (?) či „umělcova anděla“ (?) na zadní straně exhibice.
Zatímco autor se ve své tvorbě obracel proti ideologiím i „kultům“, tady najednou vzniká pokus o jakési rozmlžené, mystické uctívání filmaře velkých příběhů. Nakonec ani samotný název výstavy Zápasy není v duchu režisérova smyslu pro lidskou tragédii, neboť Vláčil uměl být i v těch nejvypjatějších dramatech strohý, drsný a věcný – a o to více mimořádně současný.
V jeho málomluvných dobových filmech – on jim neříkal historické, protože netočil o skutečných postavách, ale spíše se pokoušel pochopit ducha doby – se banální slova nikdy neříkala. Tekla krev, vraždilo se, milovalo, hledala se naděje, věřilo v život, aniž by to jen vzdáleně bylo cítit sentimentem, nostalgií či jakoukoliv pietou.