Beskydské putování mezi kapkami deště

Během svých výprav na Radegastovo území jsem pochopitelně i já zažil okamžiky plné daleké viditelnosti, sálajícího slunce a azurové záplavy nad hlavou. Ale nikdy to nebylo hned, natož zadarmo. Pokaždé mě Beskydy nejprve povodily po deštivých trasách, a teprve když se náležitě přesvědčily, že mě to neodradilo, milostivě nabídly tvář jak z reklamních prospektů.

Vydejme se tedy na cestu beskydskými vrchy i údolími neohroženě opět v čase, na jehož charakteristiku se bezvadně hodí část názvu jednoho českého filmu z druhé poloviny minulého století. Občas nás do tváře udeří řítící se krůpěje, občas se málem ztratíme v mlze — ale nás to neodradí. Šance na změnu je na horách vždycky.

Na úvod jsme zastavili nedaleko Bumbálky, čili pomyslných pár kroků od hranice se Slovenskem. K mání je tu vynikající rozhledna. Říká se jí Čarták, stejně tak se na ni ovšem doptáte i pod názvem Súkenická.

Ačkoliv k ní máme už jen slabých sto metrů, v mlze mezi stromy se ji marně pokoušíme identifikovat. Působilo by až zlomyslně si nyní vyprávět, jaký je z ní za skvělé viditelnosti ještě lepší pohled. Všude okolo, kam oko dohlédne, jen zelené vrchy, hotový příboj, les tu kraluje prakticky bez omezení (jev stále vzácnější), civilizaci jako by beze zbytku pohltil...

Momentálně vše ale pozřela mlha. Co dál? Jen slabá povaha by zatroubila k ústupu. Děláme čelem vzad a vydáváme se k vrchu Vysoká.

Pochopitelně cílem nyní nebude vyhlídkové místo, ale lokalita těsně pod vrcholem. Po zhruba dvou kilometrech jsme tak u pramene Rožnovské Bečvy. Trochu krkolomnou, protože kluzkou cestu máme za sebou, dřevěnou stříšku s korýtkem, jímž prýští významná moravská řeka (jedna ze dvou jejích zdrojnic), máme naštěstí natolik těsně před očima, že mlha absolutně nevadí.

Do Rožnova pod Radhoštěm je odtud nějakých 15 kilometrů. Údaj se týká nejen řeky, ale i nás. Známý skanzen umí nadchnout ve všech typech počasí, jedeme to vyzkoušet. Ze tří areálů si tentokrát vybíráme ten nejrozlehlejší, s jehož budováním se začalo v roce 1962 (zpřístupněn byl o 10 let později). Lístek, turniket — a jsme ve Valašské dědině.

Mraky neochotně stoupají po centimetrech výš, takže i když ještě poprchává, meteorologická situace nás naplňuje optimismem. Dokonce tak nezřízeným, že na chvilku areál Valašské dědiny opouštíme, abychom vystoupali na sousední Karlův kopec (467 m n. m.). Důvodem je fakt, že tu od roku 2012 stojí Jurkovičova rozhledna (autor ji načrtl poměrně o dost dřív — již v roce 1896).

Optimismus je krásná věc, ale z 18 metrů vysoké stavby není výhled úplně nejperfektnější. Rožnov pod námi víceméně jen tušíme... Ovšem má-li člověk v sobě alespoň špetku poeticko-výtvarného cítění, musí ocenit temně šedé kopce zabodané v mracích, stejně jako vichrem ohýbané vršky stromů a větve odevzdaně natažené jedním směrem.

Ve Valašské dědině vstupujeme do světa lidových staveb i technických památek, v těch zastřešených se zdržujeme o maličko déle než běžně, v dřevěné hospodě neodoláme hruškovým frgálům a u horkého čaje určujeme další trasu.

Na vrchu Soláň (861 m n. m.), po nějakých 10 kilometrech přesunu, s úlevou zjišťujeme, že v beskydském testu si patrně nevedeme úplně nejhůř, protože mlhu někdo konečně víc než zpola uklidil a kopce začínají docela pěkně vystupovat z úkrytů.

Na severu se začíná nenápadně rýsovat hlavní beskydský hřeben (Lysou horu ještě nevidno, ale Smrk a Kněhyně už jsou k rozpoznání), na jihu se podobně začíná z neviditelna vynořovat pohraniční hřeben Javorníků. Cítíme se jak objevitelé...

Na daleké výhledy to ale stále ještě úplně není, jedeme proto dolů do údolí, kde se mimo jiné rozkládá obec Velké Karlovice. Rozkládá se je příhodný termín, protože od značky ke značce na délku měří 12 kilometrů.

Kdysi tu kralovaly sklárny, v současnosti především turistický ruch. K vidění je v tomto zákoutí beskydských vrchů nejen malebná krajina, ale i spousta cenných památek — jmenujme alespoň Karlovské fojtství, Muzeum Velké Karlovice a dřevěný kostel Panny Marie Sněžné z roku 1754. Cenný pro návštěvníky je rovněž fakt, že je odtud poměrně blízko ke všem cílům této cesty — od pěti do 20 kilometrů.

Nabídka je pochopitelně širší. V zimě se tu ze svahu řítí lyžaři, uplatnění zde naleznou vyznavači golfu, pěší turisté, cykloturisté, ve Welness hotelu Horal ve svahu jednoho z konců obce (na Slovensko to odtud nejsou ani tři kilometry) si návštěvníci užívají nabídky zážitkových bazénů s vodními masážemi, proudící, padající a jinak chrlící vodou, nahřívají se v sauně atd.

Jedeme na nejjižnější část oblasti. Hranici se Slovenskem tu z velké části kopíruje hřeben Javorníků — další z míst jak stvořených pro pohodové vycházky.

Návštěvník z Velkých Karlovic dojede do Nového Hrozenkova, dá se doleva a pak serpentinami stoupá a stoupá — až je na parkovišti u chaty Kohútka. Odsud se pak kupříkladu vydá východním směrem k chatě Portáš (960 m n. m.), čímž si nadělí mimořádně příjemnou, pohodlnou a na výhledy (zejména ve směru na Beskydy) neskoupou trasu.

Když turista podobně pohodlně vystoupá na blízký Stolečný vrch, na místě s mimořádným výhledem se sice neocitne, zato v lokalitě, kde kdysi mívali své stanoviště portáši, valašští strážci hranic.

Pokud by byl zájem hřebenovku trochu protáhnout, lze dojít až na nejvyšší javornický vrchol — Velký Javorník (1071 m n. m.), nebo alespoň k dřevěné rozhledně na vrchu Stratenec (1055 m n. m.), kde kromě vyhlídkového objektu návštěvník spatří památník odboje z II. světové války ve tvaru tří křížů.

Naše trasa míří do finále. Opíšeme takřka kruh a staneme u vodní nádrže Šance. Pořádně se na ni podíváme až z dálky při výstupu na druhou nejvyšší beskydskou horu Smrk (1276 m n. m.). To bude na samém počátku stoupání.

V porovnání s javornickou procházkou je dobývání Smrku vskutku horskou túrou, ale výsledek za to stojí. Zvláště když se nad námi mocné a krásné Beskydy ustrnuly a dokázaly, že má vstupní myšlenka (včetně titulku inspirovaného filmem Lásky mezi kapkami deště) není úplně a trvale pravdivá.

Každým krokem okolí jako by mohutnělo, dojem z viděného je vznešený. Turista míří vzhůru, stejně jako sluneční kotouč. Nejprve mineme pomník Johna Lennona, pak kamennou mohylu na památku Jana Palacha — a už jsme na hlavním vyhlídkovém místě.

Přímo před námi (ve směru na západ) jsou Velká a Malá Stolová, vlevo je vidět Kněhyni, za ní Radhošť a vpravo beskydskou královnu Lysou horu. Krásný výjev — nádhernější o to víc, že na samém počátku naše cesta začínala mezi kapkami deště.