Článek
První zmínka o obci je z roku 1360 a vztahuje se k osobě Mikuláše Pátka ze Želez. Název je pravděpodobně odvozen od zdejších železitých pramenů.
Do obecnějšího povědomí vstoupily Želízy až v první polovině 19. století. Stalo se tak díky Václavu Levému (1820–1870). Údajně kuchař na liběchovském zámku dal pískovcovým skalám podobu známých osobností minulosti, ale i pohádkových bytostí. Vytvořil tak řadu plastik, které dodnes lákají turisty.
Liběchovský zámek – národní památka
Můžete projít téměř dvacet kilometrů skalnatou krajinou, která připomíná Prachovské skály v menším vydání nebo přírodu nedalekého Českolipska. Na výšlap se vydejte buď od Liběchova, nebo Tupadel. Liběchov je kvůli lepšímu parkování vhodnějším startem, navíc máte první památky přímo u nosu.
Hned u zmíněného parkoviště stojí liběchovský zámek, původně tvrz obklopená vodním příkopem. První zmínka pochází ze 13. až 14. století. V 15. století patřil Liběchov Škopkům z Dubé, pobýval tady i mistr Jan Hus a napsal zde několik spisů.
Zámek v Liběchově by nutně potřeboval opravu.
K výrazné barokní proměně zámku došlo v první polovině 18. století díky slavnému pražskému architektovi Františku Maxmiliánu Kaňkovi. Spolu s ním zde působili i sochař Matyáš Bernard Braun a malíř Václav Vavřinec Reiner. V dnes poněkud zanedbaném zámeckém parku proto můžeme spatřit několik Braunových plastik, které už trochu ohlodal zub času. Ale významných jmen umělců působících v Liběchově bychom našli samozřejmě víc.
Současnou klasicistní podobu získal zámek počátkem 19. století. I jeho novodobá historie je velmi pestrá, od vyhlášení národní památkou roku 1925 přes druhou světovou válku, kdy byl na zámku lazaret, až po poválečné období, kdy se o zajímavý objekt zajímali filmaři.
Od sedmdesátých let minulého století patřil objekt Národnímu muzeu a byla tady umístěna expozice Náprstkova muzea věnovaná asijským kulturám a hudebním nástrojům. Dnes je zámek bohužel v dezolátním stavu a opuštěný. Největší ranou pro něj byla nejspíš pětisetletá povodeň r. 2002, kdy byl zámek zatopen do výšky 3,2 metru, což je vidět dodnes.
Nad Liběchovem vyčnívá do okolí kaple sv. Ducha ze 17. století, kterou dal postavit hrabě Hyacint de Villani. Neméně zajímavý je i barokní kostel sv. Havla z 18. století. Fresky jsou dílem J. P. Molitora.
Do skal po modré
Po modré turistické značce se pak pohodlně od zámku dostaneme do pískovcových skal. Cílem našeho zájmu jsou Čertovy hlavy, Harfenice, Had, jeskyně Klácelka, Mordloch a Sedm chlebů, kaple Máří Magdaleny. Asi po dvou kilometrech (všechny zmíněné památky jsou od sebe vzdáleny do 2 km) dojdeme do Želíz a hned na vrcholu mohutného „krpálu“ spatříme obrovské Čertovy hlavy, které V. Levý, jako i ostatní reliéfy, vytesal do skalního masívu. Hlavy jsou vidět už hned ze silnice.
S určitostí se prý neví, jestli měl autor na mysli čerty nebo jiné pohádkové bytosti, ale ať už znázorňují kohokoli, jsou impozantní. Na protilehlém kopci v lesích se ukrývá ve skalách Blaník a umělý útvar (19. stol.), jeskyně Klácelka (vznikla 1845), která má pojmenování po spisovateli stejného jména.
Želízy se staly známými díky skalám s podobou známých osobností
Je to taková jeskyně pro poustevníka de luxe, protože kromě samotné jeskyně má i dvorek obehnaný kovovým tepaným plotem. Interiér tohoto místa je vybaven reliéfy Jana Žižky, Prokopa Holého, trpaslíků, kteří údajně připravují zbraně pro blanické rytíře, a dalšími dnes již málo známými plastikami postav. Snad blanických rytířů.
Nedaleko Tupadel (2 km) nalezneme ještě skálu s několikametrovým vytesaným Hadem, kapli Máří Magdalény a Harfenici – ženu s harfou. Po žluté značce se dá opět dojít k jeskyni Mordloch a skalnímu útvaru Sedm chlebů, což jsou „naskládané chlebové kameny“ do mohyly. Bohužel některé z reliéfů jsou poničeny víc než časem nevhodným chováním turistů.
Želízy se svou přírodní galerií a jejich okolí jsou nesmírné půvabné a stojí za vidění. Jen možná by bylo dobré vylepšit turistické značení.
