Článek
Muzeum sídlí v bývalém loveckém zámečku z roku 1882, který jen vzdáleně připomíná očekávanou perníkovou chaloupku.
Další perníkový mýtus boří duchovní otec a ředitel Muzea perníku Luděk Šorm. Našel věrohodné doklady o tom, že Pardubice se titulem „Město perníku“ chlubí trošku neprávem.
Muzeum perníku leží deset kilometrů od Pardubic v blízkosti gotického hradu Kunětická hora.
„Celý fenomén pardubického perníku je poměrně novodobou záležitostí. Do konce 19. století dokladů o historii perníku moc není. Spíš jich je neobvykle málo. Sice nejstarší doklad je z roku 1515, z doby, kdy v Pardubicích vládli Pernštejnové, ale po jejich odchodu význam města upadal a perníkáři se tu objevovali jen výjimečně. Byla to taková zvláštnost, že si z toho lidé po Čechách začali dělat legraci. Už v 18. století se rozšířil vtip: Zač je v Pardubicích perník?
V roce 1885 začal v Pardubicích vycházet humoristický časopis, který se jmenoval Pardubický perník,“ prozradil Šorm.
Tisíc perníků
Muzeum perníkem navzdory pochybnostem a zbořeným mýtům dýchá a voní. Je asi jediným muzeem u nás, kdy průvodce pohledem ohodnotí skupinu, kterou bude provázet, a k tomu upraví program a charakter prohlídky. „Přizpůsobujeme program složení publika. Když jsou děti, je to trošku jiné, než když převažují dospělí. U dospělých představujeme především historii perníkářského řemesla,“ dodal ředitel muzea.
Historie je vykládána a na exponátech dokumentována poctivě bez očekávaného nádechu lokálního patriotismu. Exponáty pocházejí ze všech koutů Čech a Moravy. Vystaveny jsou perníky, které obstály v soutěžích, betlémy, dary státníkům v perníkové podobě. V medovém ráji je přes tisíc perníků.
Děti dostanou perník a pohádku
„Když přijdou na návštěvu děti, dominuje zejména pohádka. Je to postavené na předpokladu, že ježibaba bydlela v perníkové chaloupce a pekla perníky. Kdyby mlela mouku, bydlela by ve mlejně, to dá rozum. Nebyla vůbec zlá, naopak hodná, tak krásné perníky umějí jenom ježibaby s dobrým srdcem. Perník se peče s láskou. Pohádkové děti, Jeníček a Mařenka, byly ovšem spratkové. Nezaklepaly, nepozdravily, nepoprosily, ale kradly. Ježibaba by jim perníky jistě ráda dala,“ naznačil ideu dětského pohádkově-perníkového okruhu Šorm.
„Děti přijdou v muzeu do místnosti, kde zaklepají na dveře ježibaby. Poprosí, pozdraví a ježibaba každému dítěti ten perníček dá,“ řekl Šorm. Není to však velkorysost ježibaby, šedesátigramový pardubický perník je včetně DPH zakalkulován do vstupného.
Výkladu dominuje pohádka.
Ježibaba, překvapivě vousatá a svalnatá (podle Šorma každé ježibabě starší 500 let raší vous a té místní je už 750 let), všem ráda ukáže, jak se perníčky pečou. Z její pece se celý den line neuvěřitelná vůně.
Perník umravňuje
Převážně pohádková verze prohlídky pro děti končí v pekle. „Kdo lže a krade, do pekla se hrabe, v suterénu chaloupky je opravdické peklo. Je v něm i kniha hříchů a je tam i sešupovačka do pekla,“ varuje nehodné návštěvníky Šorm, ale jedním dechem dodává, že pro všechny prohlídka končí v útulně U Všech čertů, a o svátcích je v patře otevřena kavárnička s Červenou karkulkou.
