Jak si Pražané užívali poutí a zábav

Pražský ilustrovaný kurýr popsal nehodu dvou výtečníků následovně: „Pohled na ty dva opilce byl nevábný. Oba sráželi své dámy jako cimbály, přičemž porazili několik dětí. Nakonec Antonín Hlavatý i s dámou upadli na sud s Bakchusem, převrátili jej, pivo vylili a po zemi se váleli. Bakchus si zlomil nohu a ruku v zápěstí a nemoha vstát, ležel s odhrnutým oděvem, takže skýtal pohoršlivý pohled.“ A bylo po slavnosti.

Přitom právě Bakchus u Turmů byl nejznámější. Důvod byl prostý. V době Bakchuse natáhli pivovarští do průjezdu u Turmů obrovský sud naplněný pivem a posadili na něj vybraného muže - vybíral se podle schopnosti jednoduché: musel vypít v co nejkratším čase co největší množství piva. Pak mohla akce začít.

Bakchus dostal červený plášť, na hlavu papírovou korunu oblepenou zlatým papírem nebo baret, v pravici máchal žezlem. Jeho povinností bylo setrvat na sudě od rána až do večera a připíjet si s diváky postávajícími okolo.

Ti mu nabízeli nejen pivo, ale i kořalku, což byla nebezpečná kombinace. Bakchus zpíval, řečnil a měl bavit diváky - s tím zpravidla končíval už v poledne, déle nevydržel. Večer jej už mlčícího snášeli dolů.

Bakchus měl i své komonstvo - pivovarského převlečeného za Žida, který vybíral do pytle všechno, co mu přihlížející místo vstupného nabízeli. Jitrnice, housky, buchty, maso. Provázela ho maska báby a smrti. K tomu hrála úděsná muzika zvaná šlágverk sestavená z bubnu, činelů a trumpety, kterou mohli opojení posluchači snášet až do odpoledne.

Dopoledne se moudře nehrálo. Hosté se střídali, ale někteří vydrželi od rána až do večera. A to byl neblahý případ bednáře Antonína Hlavatého a knihtiskaře Josefa Vochočka a jejich přítelkyň.

Oba řemeslníci tančili před sudem už od rána a v poledne se Hlavatému podařilo srazit sud i Bakchuse. Bakchus, pivovarský mistr, přišel nevinně ke zlomeninám a ještě k hanbě, protože při pádu se mu přehrnul přes hlavu tlustý dlouhý plášť a ukázalo se, že zřejmě z hygienických důvodů při tak namáhavé činnosti na sobě nic jiného už nemá! To skandál dovršilo.

V nastalém zmatku se lidé porvali a „váleli se nedůstojně v průjezdu“. Židovi kdosi sebral pytel a Hlavatý, který se předtím dorazil čajem s rumem, přišel o hodinky s řetízkem a kostkovanou čepici, jeho slečně „kdosi natrhl honzíka“ a do kabelky „jí nalil kořalku“.

Dohry byly smutné - Bakchuse vezli do nemocnice, Hlavatého v košatině k Apolináři a slečnu, „kteráž byla na tom tak špatně, že vrhla do své vlastní kabely a naříkala, že ji někdo otrávil“, na komisařství.

Výsledkem byly peněžité pokuty a týdenní vězení. Podobné konce míval Bakchus často a to způsobilo jeho zkázu. Na jeho představení v průjezdu totiž chodila i školní mládež, platila krejcar a byla svědky věcí nevídaných. Proto byl Bakchus počátkem 80. let 19. století úředně zakázán. Praha ovšem milovala i jiné slavnosti.

Pražané měli rádi poutě a lidové slavnosti. K nejslavnějším patřila matějská pouť 24. února, která se slavila v Horní Šárce. Šlo se na ni Bruskou nebo Strahovskou bránou a každý si s sebou nesl pořádné občerstvení, i když cestu lemovala řada stánků. Pivo se točilo na místě a o atrakce nebyla nouze. Právě na matějské se objevil „Wiesnerův první kolotoč s podlahou“, zdobený zrcátky, korálky a ručními malbami.

U Matěje vystupovali liliputáni, amerikánská obryně Elefantis vážící 150 kilo - takto Alžběta Kropáčková z Nuslí. Nechyběli ani potápěči v gumových oblecích, kteří se za krejcar ponořovali do velikých kádí s vodou. Novinkou na pouti bylo kri kri, jakýsi člunek zasazený do dvou plíšků. Mačkal se, vydával odporné zvuky a byl velmi oblíbený. Patřil k hračkám z Paříže, údajně jej vyráběli továrníci ze zbytků obručí na krinolíny, které přestaly být moderní.

Velká bývala i pouť svatojosefská 19. března na Josefském náměstí, dnes náměstí Republiky. Zvěstovala pomalý příchod jara a účastnili se jí všichni chudší Pražané, ať sněžilo nebo se kolem kabátů protahoval mráz. V sedmdesátých letech 19. století na ní vystupoval jistý Jan Šejnoha, známý svými obchodními úspěchy. Prodával všelijaké tretky, ale uměl je vnutit okouzlujícím způsobem.

Provolával: „Že to není zlato? No tak to teda nekupujte. Leda že bych vám k tomu přidal jedny manžetový knoflíky. Nestačí? Nestačí a máte pravdu. Tak se podívejte! Jinde vám zabalej zboží do papíru, ale já ne - žádnej papír, já na to dám něco lepšího. Mám tady jednu portmonku koženou čili šrajtofli, navrch kůže, vespod kůže, každý podívat se může - do tý se vejde tisíc zlatejch!“

Šejnoha vynikal mezi všemi perníkáři, srdcaři, medaři s fezem a planetářkami. Během hodiny dokázal rozprodat hory „diamantovejch prstenů, zlatejch orynglí a zlatejch řetězů se šrajtoflemi“ - bezcenných plechových krámů a papírových peněženek. Všechna ta krása stála 40 krejcarů a měla cenu patnácti. Na josefské vydělal nejvíc vedle perníkářů s melodickými cukrovými slovy na srdcích: „Pepičko, já tě miluju, to se vajs!“

Josefská se táhla až na Poříčí a jejími nejvděčnějšími účastníky byli pražští Pepíci s kamarádkami. Tancovali, veselili se a pražské obyvatelstvo si zvykalo na jejich žargon typu: „Jsem štěnice na hmotu.“ (Mám rád maso). Nebo: „Dám si cigáro do fyziognomie.“ (Dám si cigaretu do úst).

Vedle Matěje a josefské přitahoval Pražany bubenečský Slamník, slavnost krejčích, konaná vždy první úterý po Velikonocích. Mladší mistři a tovaryši na ni ušili opravdový slamník a ověnčený jej nesli až na místo pouti. Ševci zase měli svou slavnost - Fidlovačku u potoka Botiče v Nuslích. Fidlovačku - nástroj na hlazení kůže - nesli ševci v průvodu celým Nuselským údolím. Právě ona inspirovala Josefa Kajetána Tyla k známému dílu, ve kterém poprvé zazněla i naše současná hymna.

Poutí a slavností ovšem postupně ubývalo - Praha se sama stávala velkým jarmarkem, kde se stále něco kupovalo a kde byla zábava. Ale roztodivné pouťové atrakce zůstávaly.

Pražany vábily zvěřince, cirkusy, kabinety kuriozit, pojízdná muzea, v nichž byli často ukazováni postižení lidé - albíni, liliputáni, obryně, vousaté a chlupaté dámy. Spisovatel a otec Kondelíka Ignát Herrmann vzpomínal na šedesátá léta 19. století, kdy byl ve Zlaté huse na představení jisté stopadesátikilové doni Hyppolity, která si na ňadra pokládala prkno a vyzývala pány z obecenstva, aby si na něj s pomocí schůdků vystoupili. Poté je nosila po pódiu.

Líbila se mu ještě jedna dáma - miss Lurlina: „Vodní to panna, která provozovala své prostocviky ve velké nádrži skleněné, vodou naplněné. Miss Lurlina měla patrně výborné plíce. Žádný plavec nevydržel tak dlouho jako ona. Však taky měla hrudník podle toho.“ To byla nevinná zábava, ale existovaly i atrakce téměř nebezpečné.

Bleší cirkus se poprvé v Praze objevil v roce 1839. Blechy v něm tahaly vozíčky, šermovaly, tančily. Do našich dějin literatury ale vstoupil díky Jaroslavu Haškovi jiný cirkus - cirkus Ferdy de Mesteka. Ten jej nějaký čas provozoval, ale nakonec mu blechy pochcípaly. Hašek Mesteka velmi dobře znal. Popisoval, jak si s ním vybudoval boudu na Karlově náměstí, kde Hašek vybíral v pokladně, Mestek stál uvnitř ve tmě a každého, kdo vešel, „chytil za kalhoty a za límec a beze slova ho vyhodil zadním vchodem ven“.

Podle Haška: „Začli jsme v šest hodin. První byl tlustý pán, který tu čekal již od pěti hodin, aby prošel bleskurychle naší boudou a ocitl se opět na čerstvém vzduchu na druhé straně. Slyšel jsem, jak povídá k obecenstvu: ,To je báječné, jděte se také podívat.‘ Svalnatýma rukama Mestka prošlo během půldruhé hodiny několik set dospělých mužů. Na všech tvářích bylo vidět radost, spokojenost. Pozoroval jsem, že mnozí přiváděli známé, přejíce jim z upřímného srdce obrovského překvapení.“

Vedle uvedených zábav měli Pražané i další zálibu - přitahovali je kouzelníci, vykladači karet a jasnovidci. Ti všichni na poutích vystupovali. Někdy ovšem byl jejich osud pochmurný. To platí o vídeňském jasnovidci a telepatovi Eriku Janu Hanussenovi, který cestoval se svými vystoupeními po celém světě a na počátku 30. let minulého století navštívil i Československo. Jeho pouť skončila v Teplicích. Vzbudil totiž podezření místního strážmistra Jaroslava Havlíčka.

Tomu se zdálo divné, že se umělec ubytoval v nejdražším hotelu de Saxe, žil si evidentně nad poměry a jeho tajemník a impresário vyzvídali všechno o významných teplických hostech. Navíc lákal do hotelového pokoje mladé ženy, které údajně hypnotizoval. Havlíček se dokonce domníval, že jasnovidec by mohl být špión. A tak nakonec stanul Hanussen před krajským soudem v Litoměřicích a obvinili jej z podvodu.

Byl sice osvobozen, ale v ČSR už nevystupoval. Konec jeho života byl tragický - ač Žid se stal Hitlerovým dvorním jasnovidcem. A v březnu 1933 jej jacísi muži unesli a zastřelili (Hanussenovým případem se zabýval Jiří Šouša v Dějinách českého soudnictví do roku 1938, spoluautoři P. Skřejpková, L. Soukup, Lexik Nexis, Praha 2005).

Ovšem už od devadesátých let 19. století podobným zábavám rostl obrovský konkurent, který je za pár desetiletí uvrhl v zapomenutí - biograf.