S kamerou na cestách: Z Kalvárie nad Miličínem dál do nitra České Sibiře

Nejprve nás přilákal do své blízkosti kostel Narození Panny Marie z konce 14. století (jeho současná barokní podoba pochází z poloviny 18. století). Bělostná věž zářila ve vodopádech slunečních paprsků, nebeská azurová klenba se v tu chvíli zdála blízká i vzdálená, jaro bylo cítit i pod zbytky sněhových závějí... A právě v takové chvíli má člověk pocit, že se musí rozejít k nejbližšímu horizontu, že už za ním jsou další místa, která nevidět by bylo málem osudné.

Blízký vhodný cíl je v Miličíně navíc velice blízko. Na dosah ruky. Vlastně nad Miličínem. Na mysli mám vrch Kalvárii a na něm poutní barokní osmibokou kapli Utrpení Kristova. Ke kouzelnému místu s dalekou vyhlídkou vede křížová cesta, na trase před kaplí se občas naskýtají dílčí výhledy na kaňon plný rulových balvanů a skal. O něco dál je kamenolom, ale z tras poblíž hlavní stezky ke kapli vše vypadá původně. Zdá se, že jediným tvůrcem okolního reliéfu byla jen sama příroda.

Na vrcholu v nadmořské výšce 698 metrů už na příchozí čeká kaple. Stojí tu od roku 1745. Každou první zářijovou neděli se tu koná hlavní pouť.

Jedeme dál, od Miličína se vydáváme na západ. Ne moc daleko. Už po zhruba deseti kilometrech se zastavujeme u rybníka. Na dohled stojí novogotická kaple, vítá nás hlas jejího zvonu. Za zády u další vodní plochy stojí barokní zámek. Jsme ve Smilkově.

Díky slunečnému počasí vyhlíží v předchozích řádcích načrtnutá podoba centra obce vysloveně idylicky. Lidé patřící k milovníkům přírody to místo jistě ocení. Ostatně aby si člověk odnesl silný zážitek, nemusí vždy jen stanout u čehosi unikátního či historicky mimořádně cenného.

Na opačné straně rybníka je vidět kamenný mostek. Láká nejen svou podobou, ale i hlasem vody. Přesněji – padající vody. Od rybníka tu spěchá vodní tok o šíři potoka, ale jelikož poměrně strmě padá kamenným korytem, budí zdání vodopádu.

Obec Kouty leží poblíž Smilkova, dělí je stěží tři kilometry. Jsme v další malebné vesnici obklopené oky rybníků a rybníčků. Ale nejen to. U jednoho z rybníků stojí objekt, který je někdy avizován termínem hrad, i když hrad to není. Ale nevadí. Zdejší tvrz, respektive to, co z ní zbylo, se hradu docela podobá.

Tvrz zde je doložena již ve 14. století. O tři staletí později bylo ovšem koutecké zboží spojeno se sousedním Smilkovem, čímž do té doby se rozvíjející i rozšiřující objekt ztratil na významu. V roce 1813 byl dokonce ze značné části zbořen. Dochovalo se torzo zdí do výše prvního patra. Nutno podotknout, že z turistického hlediska se jedná o torzo – i díky okolní krajině – velice fotogenické a tudíž vlastně i významné.

Velice přitažlivá krajina se rozkládá i o zhruba pět kilometrů západním směrem. Věděl o ní mj. spisovatel Jaroslav Foglar, který tu v roce 1929 pořádal tábor Hochů od Bobří řeky. Dorazili jsme k obci Martinice.

Zde se do centra zájmu naší turistické kamery dostal zejména rybník Velký Mastník a jeho nejbližší okolí. K jeho pozoruhodnostem kromě přírody patří od roku 1709 barokní dvouobloukový kamenný most, významná technická památka.