Do Kutné Hory táhnou svatá Barbora, svatý Jakub i kostnice

Ovšem nejen gotický velechrám táhne, ve městě je množství dalších architektonických skvostů. Barbora je vlastně trochu utopená, dotváří kompozici města spolu s jezuitskou kolejí, ale první, čeho si všimnete, je 85 metrů vysoká, štíhlá věž kostela svatého Jakuba.

Dříve byl nazýván jen Vysoký. Měl mít věže dvě, ale terén tu je nestabilní, takže ji nikdy nedokončili. Husité ho v roce 1421 vypálili, později ho na čas převzala utrakvistická církev.

Kutnohorské památky, včetně naprosto unikátní kostnice na předměstí v Sedlci, zajistily městu zápis do prestižního seznamu kulturního dědictví UNESCO. Posledním „velkým“ lákadlem do města byl galerijní nákup pozdně gotické iluminace znázorňující těžební činnost ve městě.

Vydal jsem se na procházku městem, které vyrostlo z původně hornické osady založené ve druhé polovině 13. století. Slavníkovci tu na svém hradišti na Malíně, dnes městské čtvrti, razili v letech 985–995 denáry – „Malin Civitas“ zněl nápis vyražený ve stříbře.

Důležité stavby jsou dvojího typu – církevní a světské. Církev se rozhodující měrou podílela na moci, dávala o tom také dostatečně vědět, proto tolik okázalosti a pompéznosti. A to město ještě nějak kromě jezuitské koleje zvlášť nezasáhlo období baroka. I gotická strohost dávala najevo, kdo je pánem na zemi a později na nebesích.

Nutno podotknout, že rozvoj města nastal s příchodem německy mluvícího obyvatelstva.

Psal se rok 1300 a třináctka se ukázala číslem pro město a zemi šťastným. Král vydal pro osady horní zákoník Ius Regale Montanorum, jakýsi „jízdní“ řád pro těžbu a organizaci důlní činnosti, na to sem byla převedena i státní mincovna. Sídlila ve Vlašském dvoře.

Pak přišly husitské výboje, místní Němci se samozřejmě přiklonili na stranu Zikmunda.

Když jsem si přečetl, že do šachet naházeli přes dva tisíce přívrženců kalicha, v době, kdy zrovna území obyvatelstvem neoplývalo, musela to být docela síla. Ale předtím kališníci město vydrancovali. Ve válce mlčí nejen múzy, nepřeje to ani obchodu, kutání ustalo, až přišel Jiří z Poděbrad a v roce 1469 byla těžba obnovena a znovu se začal razit pražský groš. Za stříbrnou rudou se muselo stále hlouběji, těžba se přesunula na horu Kaňk.

Hornina se vyčerpávala, nakonec roku 1727 zrušili státní mincovnu a město zaznamenalo úpadek. Na Kaňku se ale těžil zinek a olovo do roku 1991.

Cizince autobusy přivezou před Barboru na parkoviště. Pak si to prosviští památkami, potěší se vyhlídkami z ochozů u chrámu nebo u jezuitské koleje nad nádherným výhledem do údolí Vrchlice, po kteréžto říčce se pojmenoval i nejplodnější český básník Emil Frída, později se podepisoval jako Jaroslav Vrchlický.

Jeho pamětní deska s portrétním reliéfem je také jednou z městských atrakcí. Chrám sv. Barbory je jedním z nejcennějších gotických děl na našem území. Postavili ho jako protipól sedleckému klášteru, jenž patřil cisterciákům. Pravděpodobně ji začal stavět Petr Parléř v roce 1388. Za husitských válek po roce 1420 se stavba zastavila, chrám měl být dvakrát tak velký.

S dalšími pracemi začali jezuiti, kteří do města přišli v roce 1626, ale následné úpravy proběhly až na přelomu 17. a 18. století pod vedením Jana Blažeje Santiniho.

Slavnostně ji vysvětili až v roce 1905. Nebýt architektů J. Mockera a L. Láblera, asi bychom ji už neobdivovali, katedrále hrozila zkáza. Je nádherná nejen zvenčí, ale i zevnitř.

Ve Vlašském dvoře, nejprve strážním hrádku, který se stal v dobách největší slávy mocenským centrem, byla nejen mincovna, ale také tu pobýval císař Zikmund. Zvolili tu za českého krále Vladislava II. Jagellonského.

Vlašským se nazývá, protože na jeho stavbě pracovali Italové – Vlaši, nyní je sídlem městského úřadu a muzeem. Když byla zrušena královská mincovna v roce 1727 a následně i úřad nejvyššího mincmistra, také začal chátrat. O záchranu se zasloužil architekt Lábler, upravil ho v novorenesančním stylu. V Hrádku, původně opravdu tvrzi založené ve 13. století, najdete Muzeum českého stříbra. Dříve tu byl jezuitský seminář, dokonce i četnická stanice.

Před jezuitskou kolejí, kde jsou nyní výstavní síně středočeské galerie, je dlouhé táhlé prostranství, jehož zeď je ozdobena kamennými sochami. Trochu to připomíná Braunův Kuks. Jezuité stavěli kolej od roku 1667 a skončili s různými úpravami v 18. století. Nikdy nebyla dokončena tak, jak ji navrhl Domenico Orsi, italský architekt. Půdorysně měla tvořit písmeno E, nakonec skončila na F.

Sochořadí vede od Barbory k Vlašskému dvoru, dvanáct skulptur – mj. sv. Václav, František Xaverský, Ignác z Loyoly – pochází z dílny jezuity Františka Bauguta, výjimkou je socha Jana z Pomuku. Je to fotogenické, je to hezké, jen kdyby už byla vydlážděna cesta na galerii.

Kamenný dům je jednou z velmi vyhledávaných památek. Pozdně gotická stavba je ojedinělá i v evropském měřítku. Postavit si ho nechal řezník Kroupa, jehož v roce 1499 povýšili na šlechtice.

Dům vypadá spíše jako církevní svatostánek než patricijské sídlo. Domovní štít je skvost sám o sobě, uvnitř objektu najdete expozici řemeslné výroby. Pizzerie, která je na něj přilepená, to je jedna z městských „bomb“.

Nevím, co by udělal Kroupa, ale řezníci mají ve znaku sekyru...! Unikátem je i kamenná kašna, město mělo málo vody, přiváděla se až čtyři kilometry dlouhým potrubím, gotický skvost se nyní opravuje.

Hřbitovní kostel Všech svatých postavili kolem roku 1400 v osadě Sedlec. Kdybyste nevěděli, do čeho jdete, tak vás celkem nenápadný kostel ani nepřitáhne. Opat Jindřich tu prý poházel hlínu přivezenou ze Svaté země. Od té doby byl pozemek posvátný, jeruzalémská půda byla pro křesťany magnetem. Stačila jen hrst.

Po několika schodech sestoupíte do světa mrtvých, podívaná vám vyrazí dech. Desetitisíce kostí, stovky lebek, srovnáno a narovnáno do rozličných útvarů a tvarů.

V podzemní kapli byly shromažďovány a skládány do obrovských jehlanců již v 16. století. Dílo živých uctívající tímto způsobem mrtvé je nápad Karla Schwarzenberga z 19. století. Tehdy začali vznikat u stropu tančící kostlivci, rodový schwarzenberský erb, pyramidy s andělíčky na vrcholu, nápisy, kalich, svícny.

V horní části kostela najdete kapličku znázorňující vzkříšení. Obdobou kostnice měla být kaple Božího hrobu, která stojí vedle Svaté Barbory. Pohřbívalo se tu ale sporadicky, po příchodu jezuitů se změnila na modlitebnu, nákladná rekonstrukce v letech 1997–2000 ji zachránila před zkázou.

Mohutnou katedrálu začali stavět kolem roku 1280, dohlížel na ni opat cisterciáků Heidenreich. Dokončili ji v roce 1320 a v Čechách jí nebylo rovno. Mohutný chrám stojící nedaleko kostnice zdůrazňuje prostotu a chudobu, k nimž se řád hlásil. Když husité 1421 dobyli město, katedrálu vydrancovali. V troskách zůstala do roku 1700. Stavitel Santini ji v následujících devíti letech upravil v barokním slohu, od roku 1995 je zapsána na seznamu kulturního dědictví UNESCO.