Turecké Středomoří okouzlí památkami středověkých civilizací

V Tarsu se poprvé setkal římský vojevůdce Marcus Antonius s egyptskou královnou Kleopatrou. Vpluli spolu do krásného snu, který však skončil tragicky.

V Tarsu se narodil Šavel, úředník římské správy v Jeruzalémě a pronásledovatel Ježíšových učedníků. Cestou do Damašku spadl z koně, uhodil se do hlavy a stal se z něho militantní šiřitel křesťanství. Dnes je znám jako sv. Pavel.

Nedaleko Tarsu se v roce 1190 při pokusu přebrodit dnešní řeku Göksu utopil německý král a římský císař Friedrich Barbarossa. Vedl tehdy třetí křížovou výpravu do Jeruzaléma.

Do jihovýchodního kouta tureckého Středomoří turisté příliš nejezdí. Sem tam narazíte na skupiny italských nebo španělských poutníků, kteří tam začínají pouť po stopách křesťanství. Program jejich poutí je poměrně nabitý, protože míst spojených s raným křesťanstvím je v oněch místech mnoho.

Podobně by si užili i ti, kteří se zajímají o dějiny řeckých a římských kolonií ze sklonku minulé a počátku naší éry. Kam člověk kopne, tam objeví ve dvoumetrové hloubce stopy dávného osídlení. Nejsou to stopy ledajaké. V Tarsu chtěli pod zemí vystavět parkoviště. Bagr párkrát zabral a vytáhl hlavici římského sloupu. Archeologové pak objevili římskou silnici. Byl to další kamínek v mozaice starověké mapy.

Podél silnice vedla kanalizace. Nalili do ní šedesát hektolitrů obarvené vody. Ta se zakrátko vyplavila v místech, kde město kdysi přiléhalo k mořské laguně, dnes zanesené naplaveninami. Kanalizace funguje i po dvou tisíciletích.

Kde to vlastně jsme? V Antiochii, neuchopitelném místě. Seleucus, jeden z generálů Alexandra Velikého, získal po vojevůdcově smrti vládu nad Sýrií a přilehlým územím. V místě, které mu označil posvátný orel, založil město. Nazval je Antioch (Antiochie). Stejným jménem pak prý označil dalších patnáct osad, které ve své kolonii založil. Každý z Antiochů měl přídomek (Antioch u řeky té či oné, Antioch pod horou a podobně).

Postupně se jaksi ustálil názor, že tím původním Antiochem ad Orontes je dnešní město Antakya. Když však je řeč o Antiochii, Turek kolem sebe máchne rukou: Tohle všechno je Antiochie.

Západně od města Adana, které je střediskem tureckého jihovýchodního Středomoří, vzdálené asi čtyřicet kilometrů, je město Tarsus. Ze životopisu sv. Pavla by ho návštěvník nepoznal. Žádné vily nad mořem, zahrady plné vonných květů, terasy osvícené desítkami pochodní. Je to zaprášené město na rovině, hory i moře jsou na dohled, ale přece jen dost daleko od dnešního Tarsu. Na sv. Pavla tam ale nezapomněli. Studna v místech, kde stával jeho dům, byla ještě donedávna dírou, zakrytou plechovým poklopem.

V těchto letech – loni, letos, možná i napřesrok – se slaví dva tisíce let od světcova narození, a tak nad studnou vybudovali důstojný přístřešek. Kolem něj zřídili parčík, z něhož lze zhlédnout základy a zbytky stěn antických domů, které v oněch místech stávaly a Pavla možná pamatují. Máte-li zájem, správce parku spustí okov do studny a vytáhne vám vědro chladné vody.

Městská správa nechává postupně opravovat uličky v centru, tamním budovám vrací nikoliv antickou, ale jejich středověkou podobu. Tam, kde je toto dílo dokonáno, vznikají opravdu hezká a malebná zákoutí.

Nedaleko Tarsu je u moře město Mersin. Je známé především svými plážemi a rekreačními domy a vilami. Jezdí tam hlavně Turci z nedaleké Adany a z vnitrozemí. Zahraniční návštěvníci ona místa dosud neobjevili, zůstávají většinou na dosah od 480 kilometrů vzdálené Antalye. Jen pár Němců a Nizozemců – jak mi řekli v místní cestovce – si tam pravidelně pronajímá rekreační domky. Využívají místní láce a zůstávají měsíc i déle.

Nedaleko od Mersinu je místo zvané Kanytelleis. Jsou to pozůstatky rozlehlého antického města, z něhož vede kamenná silnice do nejznámější z římských osad v tomto kraji. V oněch dobách se jmenovala Diocesarea, dnes je známá podle tamní turecké obce jako Uzunoburc.

Za zastávku stojí také dvojice hradů dál na západ, u města Kizkalesi, známého v antice jako Korykus. Za římských a byzantských časů to bylo známé a prosperující středisko, bráněné dvěma hrady z 12. a 13. stol. Jeden je na mořském břehu a ten druhý na skále v moři, vzdálené asi dvě stě metrů od pobřeží.

Dnes je Kizkalesi s hezkou pláží dalším se zdejších přímořských letovisek s množstvím levných hotelů a penziónů, využívaných především domácími návštěvníky.