Článek
Ano, nejzápadnějšího… Ne nadarmo má jedna část poloostrova působivý název Finistére, čili Konec světa. Ve středověku se dívali Bretaňci na nedozírnou hladinu Atlantského oceánu a snili o tom, co může být tam daleko - za obzorem.
Hledí do dálek
Aby u zdejšího pobřeží s mohutnými přílivy a odlivy i se skalisky, zákeřně se skrývajícími pod hladinou, neztroskotávaly lodě, stavěli tu Bretaňci majáky - krásné, štíhlé stavby odolávající vysokým, divokým vlnám. Když na některou z těchto podmanivých věží (mají obvykle výšku kolem 35 až 50 metrů) vylezete, zakusíte příjemně ohromující pocit.
Vidíte svět z nadhledu tak, jak jej pozorují albatrosi plachtící po celé dny nad vlnami oceánu. Na vrcholu majáku se vám všechny starosti rázem zdají malicherné. Jako by vás andělé drželi na svých křídlech a ukazovali lidské hemžení z té správné perspektivy, z odstupu… Jeden z nejslavnějších, nejproslulejších a architektonicky nejpůvabnějších je maják tyčící se hned vedle benediktinského opatství Saint-Mathieu nedaleko Plougonvelinu.
Klášter zde stojí od šestého století a už od této doby na zdejších skalách čnících vysoko nad mořem mniši zapalovali ve velkých železných koších ohně, aby se lodi plující za nocí kolem skalisek vyhnuly zrádným kamenným výčnělkům, číhajícím pod hladinou na odvážné námořníky a rybáře.
Majáky
Také máte rádi romantické a dobrodružné knihy o strážcích majáků, o samotářích, kteří den co den zapisují strohé zprávy o počasí, dokud jednoho dne nevyloví z moře vysílenou krásnou, napůl utonulou dívku a nezamilují se do ní…
Realita je jiná - Francie má celkem 120 majáků, z toho 115 je už řízeno elektronicky, pouze pět majáků obsluhuje ještě lidská síla. Jeden z nich patří armádě Francouzské republiky a čtyři zbylé slouží jako turistická atrakce. Zanikla i vyšší odborná škola pro strážce majáků v Brestu, která byla jediná svého druhu ve Francii a patrně i na světě.
Svatí jako sousedé
Vnitrozemí poloostrova je minimálně stejně romantické jako skaliska na břehu oceánu. Zkuste si udělat nevelkou okružní cestu po zdejších farních dvorcích. Tyto komplexy několika církevních budov vám totiž řeknou o Bretaňcích daleko víc než desítky učených příruček. Proč?
Místní sochaři a řezbáři totiž při tvorbě kalvárií (umělecká zobrazení ukřižování Ježíše Nazaretského - pozn. red.) a soch pro kostely dokázali do svých svatých vtělit zvláštní familiárnost ve vztahu ke každé (i té církevní) autoritě.
Bretaňci nikdy nebyli pokorní a nikdy před nikým neskláněli hlavy, takže sochy se tu spíše než světcům a legendárním mučedníkům podobají obyčejným sousedům ze vsi, a to nejenom tvářemi, ale i oblečením a rekvizitami. Svatý Fiakr tu má rýč a soustředěnou tvář zahradníka, Eloi je bodrý kovář s koženou zástěrou a mohutnými vousy, Cornely bdí nad roztomilými selátky, Livertin si drží hlavu, i když všichni tady vědí, že ochotně přijímá modlitby proti migréně, Ronan zase nesnáší hašteřivé ženské.
Je tu dokonce i jeden svatý (záměrně nenapíšu, který z nich to je), jemuž je možné přednést prosbu za smrt zlého člověka, který vám někdy ublížil. Ale pozor! Žádost to musí být pravdivá a poctivá úplně ve všem, jinak se trest může obrátit přímo proti samotnému žadateli. Takže žádná pomsta za to, „že má tlustší ovce než já“, nýbrž skutečné zoufalství vás musí přivést k této skoro děsivé modlitbě.
Jak to bylo s vlkem?
Nejslavnější a nejkrásnější farní komplexy leží ve třech vzájemně sousedících farnostech nedaleko silnice N12 - je to hlavně nádherný St. Thégonnec, půvabné Guimiliau a ohromující La Martyre.
Kalvárie ve farním komplexu v Saint Thégonneku (byla vytvořena roku 1610) skvěle dokládá, jak virtuózně dokázali místní sochaři pracovat se zdejší žulou. Jednou z mnoha živě a „sousedsky“ působících postav obklopujících centrální kříž je dokonce i sám svatý Thégonnec, jenž stojí za károu taženou vlkem. Podivné?
Místní legenda vše vysvětluje - krvelačnou šelmu psovitou si svatý Thégonnec zapřáhl za vozík poté, co mu ostatní vlci sežrali oslíka. Prostě něco za něco. Dokázal si jednoduše poradit. Ve zdejší prostorné kostnici je umístěn i trezor s farním pokladem. Nacházejí se v něm zlaté a stříbrné pruty a najdete ho v nejvzdálenějším konci této poněkud hrůzné stavby, která vznikla kvůli tomu, že mrtví se už nevešli do hrobů umisťovaných v kostelech.
Saint Thégonnec a Guimiliau jsou dvě sousední městečka, která spolu po celá staletí soutěžila. Když si jedni postavili zvonici, druzí museli mít věž, založení kostnice oplatili druzí kalvárií, novou křtitelnici, galerií apoštolů… Ale my můžeme být rádi, protože v Guimiliau najdeme přes 200 soch půvabných postav, z nichž divácky nejpřitažlivější je skupinka kolem hříšné ženy Katell Golletové. Byla to služebná, která flirtovala a teď ji tady přede všemi vlečou čerti přímo do pekel. Půvabná umělecká naivita, která měla strašit pobožné středověké venkovany.
Básník Saint-Pol-Roux kdysi napsal: „Bretaň - to je celý svět a všichni se v něm najdou. Vy tu vyznáváte tak hluboce kult smrti, že jste z ní udělali život…“
Vitré přišlo z pohádky
Chcete-li vstoupit alespoň na chvíli do pohádky, navštivte půvabný a velice malebný hrad ve Vitré - malém městečku, které je tak trochu bránou do Bretaně. Hradby hradu sice nejsou úplně kompletní, ale půvabné shluky středověkých kamenných domků uvnitř onoho opevnění se za celá ta staletí vlastně skoro nezměnily.
Projděte se také ztichlými klikatými uličkami, v nichž najdete velký počet hrázděných domů, vychutnejte si pocit, že se procházíte romantickou pohádkou, a pokud vám vyhládne, zajděte si do nejbližší hospůdky třeba na palačinku… Tu pravou, francouzskou, z pohankové mouky.
