Na posvátné Machu Picchu je nejlepší výhled z hory Huayna Picchu

Z Cusca se většina turistů vydává vlakem směrem na sever, kde leží v údolí přímo na řece Urubamba městečko Aguas Calientes. Rezervovat si místo ve vlaku je vzhledem k oblíbenosti destinace nutné dlouho dopředu. Samotná cesta vlakem s panoramatickými okny je pak zážitek sám o sobě – trať se vine podél rozbouřené řeky a na druhé straně se tyčí kopce porostlé bujnou vegetací.

Nádraží v Aguas Calientes nás po více než hodině jízdy přivítalo za soumraku slabým deštěm a mlžným oparem zakrývajícím výhled na okolní hory. Náš hotel byl nedaleko samotného centra a zurčení řeky pod okny nás brzy příjemně uspalo.

Ke vstupu do starobylých ruin Machu Picchu sváží od časného rána stovky turistů autobusy. Cesta se jako had klikatí v prudkém kopci a končí vysoko nad údolím. Odsud jsme pak museli vystoupat po kamenité cestičce až do míst, kde se tropický les náhle rozevřel a nám se tak naskytl první výhled na fenomenální Machu Picchu. Bylo asi osm hodin ráno a v ruinách města se pohybovalo teprve několik desítek turistů.

Vydali jsme se nejprve po vnějším okruhu města a před námi se otevíraly nádherné pohledy na ruiny a údolí pod námi. Nad městem se líně pásly lamy, a přestože se vrcholky okolních hor utápěly v mracích, počasí slibovalo slunečný den, což bylo v nastávajícím období dešťů veliké štěstí.

Kolem původu, účelu i zániku Machu Picchu panuje nespočet neznámých. Stejně tak je město opředeno mnoha legendami, které jsou předmětem hypotéz světových historiků, badatelů i nadšenců. Jisté ale je, že si Inkové místo pro stavbu města nevybrali náhodou a ani samotné město a jeho půdorys nevzniklo jen tak.

Na stěně hory Huayna Picchu, která se tyčí nad městem, je při troše představivosti znatelná silueta ležící pumy, jednoho ze tří symbolů andské kultury. Horizont úpatí hory z pohledu zleva pak náznakem lemuje obrys stojícího kondora, dalšího posvátného zvířete, které je také znázorněno v letu, a to samotným půdorysem města. Stačí si jej otočit vzhůru nohama. Detailnější spekulace o těchto i dalších pozoruhodnostech by ale byly spíše na knihu, proto mi odpusťte, že se do nich zde nebudu pouštět. Pevně věřím, že si zájemci bližší informace seženou v již existujících publikacích.

Během procházky městem nás provázel místní průvodce, na Machu Picchu odborník na slovo vzatý. Naše fascinace místem tak rostla úměrně s přílivem informací o propracovanosti systému města a drobných detailů, které dělají inckou civilizaci tím, čím byla.

Za zmínku určitě stojí mimo jiné propracovaný systém vodních kanálků, které zásobovaly město vodou a zavlažovaly tamní terasovitá políčka. Rozum pak zůstává stát nad tajemným rituálním kamenem Intihuatana. Tento tvarovaný skalní blok, který je usazen na vrcholku pyramidy, údajně vyzařuje nesmírnou energii, což potvrzují i mnozí senzibilové světa. Podle vědců přitom kámen sloužil jako astronomické hodiny nebo kalendář.

Doslovným vrcholem naší návštěvy Machu Picchu byl výstup na horu Huayna Picchu, kde stojí pozůstatky chrámů nejvyšších inckých kněží. Vstup na tuto horu je omezen denní kapacitou 400 osob, proto je nutné si dopředu rezervovat konkrétní termín plánované návštěvy.

U ústí stezky stojí brána, kde úředníci kontrolují turistům totožnost včetně těch největších detailů, jako je tělesná váha nebo barva očí. Po absolvování této kontroly, které předcházelo asi půlhodinové čekání ve frontě na ostrém slunci, nám už nic nebránilo výstupu.

Cesta na Huayna Picchu je velmi úzká a strmá, vyskládaná kameny, které za všudypřítomné vlhkosti a mokra nijak neusnadňují postup. Kromě několika málo kritických míst navíc není vybavená lany, za která by se člověk mohl vytáhnout, nebo která by bránila pádu do propasti. Podle slov našeho průvodce si tato stezka každý rok vybere daň v podobě několika lidských životů – prý oběti Pachamamě, matce přírodě.

Zhruba po hodinovém a velmi náročném výstupu jsme dosáhli vrcholu, kde se nachází pozůstatky domů a chrámů. Z vrcholku hory je navíc úžasný výhled do okolí i na samotné město Machu Picchu.

Jak už to bývá, příkrý sestup bývá mnohem složitější než cesta vzhůru. Ani tentokrát cesta dolů nebyla výjimkou a my jsme museli postupovat velice pomalu a obezřetně. Příjemně unavení jsme se vrátili do Machu Picchu a našli si místo s výhledem, odkud jsme pozorovali ruiny a nasávali atmosféru. Hlavou nám probíhaly myšlenky o incké civilizaci, jejich kultuře, přístupu k přírodě a soužití s ní. Nakonec jsme sestoupili zpět do údolí a za náhlého příchodu deště jsme kvapně zamířili zpět do hotelu.

Další den už nám nezbývalo než se smířit s tím, že je naše cesta téměř u konce a nás čeká návrat zpět do Evropy.