Toledo: město v dlani skály

Takto popsal před více než sedmdesáti lety své pocity z Toleda ve svém Výletu do Španěl Karel Čapek. Španělsko se za tu dobu změnilo k nepoznání, ale Toledo, usazené na kopci sevřeném meandry řeky Tajo, působí stále stejně.

Toledo bylo významným městem již v dobách Římanů, kdy se ještě jmenovalo Toletum. Právě Římané ho sevřeli prvními obrannými zdmi. Přebudovali je Vizigóti, kteří si po pádu Římské říše zvolili Toledo za své hlavní město. Dobyli ho Maurové, kteří ho v roce 1087 opět ztratili, když prohráli svou bitvu s křesťany. V letech 1519 až 1561 bylo sídelním městem sjednoceného Španělska, než jeho úlohu převzal nedaleký Madrid.

Až do 14. století tu muslimové, židé a křesťané dokázali žít vedle sebe v relativním klidu a vzájemné prolínání jejich způsobu života a myšlení dalo vzniknout nezaměnitelné směsici kultur, které podobu města spoluvytvářely.

Z období maurské nadvlády se sice dochovaly jen tři původní stavby, ovšem vliv maurské architektury je tu patrný na každém kroku. Nové křesťanské svatostánky totiž stavěli pro své nové pány mudejarové, jak byli označováni Mauři, kteří tu po znovudobytí maurského území křesťany směli zůstat. Pod jejich rukama vznikal z cihel, sádry, keramiky, dřeva a malty jedinečný architektonický sloh -zdobný "estilo mudéjar".

Viditelnou stopu zanechali v Toledu židé, i když z původních jedenácti synagog se zachovaly pouze dvě. Zajímavější je mladší z nich - Sinagoga del Tránsito - ze 14. století s úžasnou mudejarskou výzdobou, v níž je dnes Muzeum sefardů mapující dějiny španělských židů, kteří po tisíci letech života na Pyrenejském poloostrově museli na příkaz Isabely Kastilské a Ferdinanda Aragonského v roce 1492 Španělsko opustit.

Toledo není z měst, na které stačí jediný den. Hlavní památky za tak krátkou dobu stihnete. Pokud si ale chcete Toleda užít a zažít jeho magickou atmosféru, měli byste tu alespoň jednu noc přespat. Večer, kdy město obehnané z větší části hradbami opustí záplava "jednodenních" návštěvníků, si tu budete připadat jako tenkrát. Chcete si město nejprve osahat, a tak se jen tak bez cíle noříte do téměř liduprázdných, spoře osvětlených uliček. Občas se tu mihne tmavá postava, je slyšet tlumený hovor či ozvěna spěchajících kroků. Ani by vás nepřekvapilo, kdyby se najednou před vámi objevil nějaký "caballero" v dlouhém plášti spěchající za svou tajnou láskou či kdyby se strhla nějaká rvačka. Stejně jako tenkrát, před staletími, protože v Toledu se člověk přenese z přítomnosti do minulosti snadněji než jinde.

Nazítří je město úplně jiné. Na Zocodóveru to vře. Možná méně než kdysi, kdy toto trojúhelníkové náměstí bylo ještě arabským tržištěm, kde později býval dobytčí trh, popraviště, aréna pro býčí zápasy, hrávalo se divadlo... Dnes tu autobusy vyplivují turisty, scházejí se Toleďané, diskutuje se o všem možném.

Ale jen kousek odtud, jen co projdete Calle de Comercio čili Obchodní ulicí, která svému jménu vůbec nedělá ostudu, se opět ocitnete ve středověku. Bloudíte labyrintem úzkých a křivolakých uliček, chvíli jdete nahoru a pak zase dolů, někdy se musíte vrátit, protože zjistíte, že dále už to nejde. Objevujete kostely, mešity, synagogy, hradební brány, mosty, nahlížíte do miniaturních vykachlíkovaných dvorků, všímáte si detailů, abyste si později dokázali složit mozaiku tohoto úžasného města.

Ze tří toledských dominant se nejvýše vypíná Alcázar. Tato původně muslimská pevnost AlQasr z 10. století byla mnohokrát přestavována a za dobu své existence sloužila nejrůznějším účelům. V 16. století zde sídlil královský dvůr, bylo zde státní vězení i vojenská akademie.

Za španělské občanské války byla Alcázar téměř zničen. V opravené budově bylo zřízeno Vojenské muzeum. V současné době je zde z důvodu rekonstrukce zavřeno a po jejím znovuotevření (snad v roce 2008) bude určitě magnetem pro všechny zájemce o vojenskou historii.

Majestátní je i klášter San Juan de los Reyes. Založili ho Isabela Kastilská a Ferdinand Aragonský jako místo svého posledního odpočinku, dokud jim neučarovala právě dobytá Granada. Klášter, zvláště pak jeho rajský dvůr s patrovými arkádami s nádhernou mudejarskou výzdobou, patří k nejkrásnějším příkladům pozdní gotiky.

Skutečnou pýchou Toleda však je gotická pětilodní katedrála, na jejíž stavbě a výzdobě pracovali od roku 1226 do roku 1493 největší umělci té doby. Dá se přirovnat k obrovskému muzeu, v němž nevíte, u čeho se zastavit déle, protože na zhlédnutí je tu toho příliš.

Například kůr s dvěma řadami mistrovsky vyřezávaných lavic, z nichž ta nižší ztvárňuje dobývání Granady a z horní na vás shlížejí četní svatí a apoštolové, hlavní kaple s gotickým retáblem s vyřezávanými výjevy z Kristova života, chrámový poklad v kapli sv. Jana, kapitulní síň s nádherným kazetovým stropem a freskami, barokní kapli Transparente, sakristie, což je vlastně galerie s obrazy od El Greka, Zurbarána, Goyi, Van Dycka, Velázqueze, Tiziana, Rubense...

Katedrála, která je přes den obklopena davy turistů, je v noci úplně jiná. Září do tmy a zdá se, jako by žila svým vlastním životem, nevšímajíc si úžaslých pohledů mlčenlivých postav, které svým světlem přitáhla.

Je to krásné rozloučení s městem, o němž se říká, že má-li člověk na Španělsko jen jeden jediný den, měl by jej věnovat Toledu.