S kamerou za čertem na zámek v Mníšku pod Brdy i do tajuplných skal

Nádherný podzimní den ostřeloval slunečními paprsky kostelík sv. Máří Magdaleny, jehož role byla v tu chvíli povýšena o fakt, že se tu, vysoko nad městem, konala svatba. Kostelík nechal v letech 1692–1693 postavit Servác Ignác Engel z Engelsflussu podle projektu proslulého stavitele Kryštofa Dienzenhofera.

Z hlediska lokality, do které jsme vkročili, je neméně podstatné i jméno rodu Engelů. Protože otec zmíněného Serváce Ignáce byl tím, kdo na místě Švédy vydrancované královské tvrze (v roce 1639) nechal vybudovat barokní zámek. Náš dnešní hlavní cíl.

Ale to již jsme slovně zamířili do údolí. Přitom na Skalce je toho k vidění víc než jen zdáli nápadný kostelík, takže ještě chvíli ji věnujme pozornost. Koncem 17. století na zalesněném vrchu (553 m) vyrostla budova kláštera a na nejvyšším místě poustevna. O půlstoletí později přibyly zděné kapličky křížové cesty mezi kostelíkem a poustevnou. To vše dohromady dodnes činí ze Skalky velice půvabné místo.

A teď již naše cesta vede dolů, do města, k zámku. V roce 2000 začala jeho rozsáhlá rekonstrukce, od července roku 2006 je zámek otevřen veřejnosti. Práce tu ještě neskončily, na řadě teď je především obnova parku, ale i tak už na návštěvníky areál působí velice příjemně. Dokládají to i čísla o jejich rostoucím počtu. Loni jich sem zavítalo 20 tisíc, letos k tomu číslu postačilo necelých deset měsíců.

Exteriéry obnovené architektonické památky působí skvěle, ovšem aby výsledný dojem byl úplný, je třeba vstoupit do zámeckých interiérů. Ty jsou na zájemce připraveny takřka celoročně – státní zámek má zavřeno pouze v druhé polovině prosince a v lednu.

„Od loňska hostům nabízíme dva návštěvnické okruhy,“ informuje kastelánka Jana Digrinová. První nabízí jedenáct historických prostor dokumentující život drobné šlechty na počátku 20. století, druhý s osmi místnostmi dává nahlédnout do života Kastů čili posledních majitelů mníšeckého zámku.

Interiérová instalace vychází z podoby zámku ve 20. letech minulého století a mj. i díky tomu, že byl objekt dlouhodobě využíván jako depozitář Státního ústředního archivu, se tu vše podstatné dochovalo v autentickém stavu. Ať již jde o inventář či výmalbu pokojů, dochovaných 18 kachlových kamen či spoustu nábytku, obrazů, fotografií…

Jelikož expozice obsahuje také hodně osobních předmětů, působí velice živě až zabydleně. Jako by majitelé na chvilku odběhli, jako byste si s nimi smluvili schůzku a teď si čekání zpříjemňujete prohlídkou jejich sídla.

Velice dlouhý a obšírný by byl popis všeho podstatného, co je na dvou trasách k vidění. Tak se alespoň zmiňme o zimní jídelně, která dnes slouží i jako svatební síň, o kapli sv. Serváce na šestibokém půdorysu s hvězdicovitou klenbou (nachází se v severovýchodní věži, je zasvěcena patronu stavitele zámku Serváce Engela z Engelsflussu a její oltář zdobí obraz Karla Škréty), o velké jídelně, která své jméno nese oprávněně (je jednou z největších i nejsvětlejších prostor na zámku) či o knihovně obsahující zhruba dvě tisícovky svazků.

Během putování zámkem narazí návštěvníci také na sochu čerta, který v rukou třímá věž. Jeho přítomnost vychází z legendy, podle níž právě čert nedostavěl či odnesl čtvrtou věž… Pravdou ovšem je, že čtyřkřídlá budova má počet věží v pořádku. Stavitel Servác Engel to prý chtěl právě takto. Snad má jít o odkaz na Svatou trojici, údajně navíc pod místem případné čtvrté věže je nevhodné podloží.

Občas bývají i noční prohlídky: letos ještě například 17. října a 7. listopadu.

Změníme lokalitu i zaměření, přesto ale u čertů ještě zůstaneme. Posledním cílem této cesty s kamerou jsou totiž nedaleké Černolice a nad nimi se vypínající Černolické skály. Těm se říká též Čertovy skály.

Skály jsou to úchvatné. Nejen proto, že jejich útvary z pevných ordovických křemenců vskutku působí romanticky až tajuplně (podle denní či roční doby), ale že jsou místem vysloveně mnohoúčelovým.

Na jedné straně jsou využívány horolezci, na druhé nezklamou ani turisty, pro něž zmíněná sportovní disciplína z nejrůznějších důvodů nepřipadá v úvahu. Na vrcholky Černolických skal se lze totiž dostat i velice snadno, místy skoro jak po schodech. Odměnou pro oba způsoby jejich zdolání je nádherná vyhlídka.