Článek
Přibližně jednou za rok Jiří Votruba působí v Japonsku (maloval také plakát na EXPO 2005 a nedávno tam pracoval na vizualizaci hudebního festivalu). Inspiraci si vozí domů.
Nicméně v Praze byli jeho velkým tématem i Mozart a Kafka, kteří se díky malířově nezaměnitelnému rukopisu „zabydleli“ na pohlednicích a tričkách.
Posezení na rovině ve svahu poskytuje i otevřené ohniště v opěrné zídce z kamenů.
Tvůrčí zázemí
„Ateliér mimo byt potřebuji, protože kolem sebe mívám nepořádek a to by mi doma netrpěli. V bytě tvořím na počítači (například ilustrace ke knize Zdeňka Svěráka Pan Buřtík a Pan Špejlička) a na chalupě mám pro sebe hezky vybílenou stodolu,“ usmívá se Jiří Votruba uprostřed místnosti - ateliéru - s červenou podlahou z prken.
Jiří Votruba
„Teď tu mám uklizeno i vymalováno, protože mi nedávno dávali nové okno. Ale jinak potřebuji na malování mít kolem sebe klid a nepořádek, za který mě nikdo nehubuje.“ Okno je mimochodem pro kouzlo místa důležité, protože vede ze suterénní garsonky starého domu do zeleného kouta tiché zahrady.
„Můžu tady malovat i velká plátna. Dřív jsem volil velikost obrazů podle toho, jestli se ještě vejdou do auta.“
Pražskému tvůrčímu prostředí našeho hostitele vedle obrazů dominuje i moderní lampa. „Tu jsem si navrhnul sám a nechal ji udělat. Vymyslel jsem si pro sebe asi čtyři moderní svítidla do bytu.“
Do pražského ateliéru vedou čtyři schůdky.
Na Plzeňské ulici kdysi Votrubovi svépomocí postavili byt. Hezký, ale s okny do rušné ulice. „Teď jsme na Petřinách, takže se na Praze 5 pohybuji v takovém trojúhelníku. Je to pro mne docela důležité. Už jsem si několikrát říkal, že bych asi měl mít větší ateliér, ale mám to tu rád a za ty roky jsem k místu získal vztah.“
Příliš mnoho lásky
Na výstavě (zahájené 25. 7. a trvající do konce srpna) v Galerii První patro v Myslíkově ulici se malíř představuje s výřezy z plastické hmoty.
Ateliér v suterénu je světlý a s výhledem do zeleně.
„Připravuji tam i krátký comics o srdci. Nejprve je nafouklé, pak vyletí a nakonec splaskne. Ale mám tam i optimističtější - třeba o slepeném zlomeném srdci. Také tam budu mít sérii posledních obrazů vyjadřující mé pocity z doby, kterou žijeme, kdy je nám nabízeno všeho šíleně moc, všechno je ohromně barevné, a přitom tak povrchní, že si pořádně nevšimneme, o co jde. Ten cyklus se jmenuje Příliš mnoho lásky. Je to lehce sarkasticky o tom, jak se o nás všichni starají tím, že nám neustále strkají spoustu prospektů do schránek.“
V malém prostoru je na barvy místa dost.
Jak nepokazit chalupu
Chalupaření prý není úplně výtvarníkova parketa a zahradou se zabývá jeho žena. „Já tu dělám, co se mi přikáže,“ konstatuje náš průvodce s úsměvem na svém dalším oblíbeném místě. Malý, ale pestrý pozemek u chalupy poskytuje téměř dokonalé soukromí, byť jsme uprostřed vesnice.
Druhý - větší ateliér má Jiří Votruba na chalupě ve zrenovované stodole. Vyklizená a téměř doslova vybílená stodola by mohla být i malým koncertním sálem.
„Chalupu jsme pořídili, když byly děti malé, aby bylo kam jezdit. Ale pořád nás baví ji držet v takovém stylu a stavu, abychom jí neublížili. Neděláme tu nic, čím bychom pokazili původní atmosféru. Je to domeček starý přes sto šedesát let. Nová střecha je z bobrovek a dokonce jsme v průčelí odstranili velké trojdílné okno a vrátili tam menší, jaké tam bylo původně. Největší problém při rekonstrukci byl se zadní kamennou stěnou stodoly, za kterou je stráň a terén až po krovy. Postupně jsme ji zpevňovali.“
Rustikální atmosféru umocňuje i dlažba prostupující z předsíně i do kuchyňky.
Ozdobou chalupy a navazující stodoly je nově, před šesti lety položená střecha. S prací si vyhrála pražská firma, jejíž majitel je šéfem Cechu pokrývačů. Žádné plechové úžlabí, ale pěkně vyskládané tašky.
Nová okna ctí původní ráz chalupy a dodávají kouzlo i interiéru světnice.
„Moje žena jezdila jako malá do Zbečna, a tak jsme hledali chalupu v těchto místech. Jsou tu krásné lesy, kopce a kupodivu téměř žádní lidé v nich. Ne jako na vyhlášené Šumavě, kde se v lese proti vám vyřítí z kopce cyklisti v barevných dresech a helmách.“
Trvalo poměrně dlouho, než Jiří Votruba všechna místa svého působení a bydlení vyladil ke všeobecné spokojenosti. „Ale teď je to příjemné.“
