Malíř a řezbář Roman Křelina vrací domu původní tvář

Opuštěnou chalupu tu rodák z Vrchlabí pomalu a s velkým citem nejen modernizuje, ale zároveň jí vrací i původní ráz. A o umění si myslí, že je „nadpřirozeným světem. Je to jiná dimenze skutečnosti.“

„Rodiče se přestěhovali kvůli práci do Ústí. Nikdy jsem si tam ani jako dítě nezvykl natolik, že bych chtěl ve městě zůstat. Střední školu stavební jsem studoval v Děčíně, pak peďák (výtvarná katedra) v Ústí. Potom jsem se přiženil do sousedního Jirkova a to už mě úplně lákalo utéct na venkov, kde bych mohl pracovat se dřevem. Tady mám ateliér vlastně venku, pod širým nebem.

V létě jsem řezbář a v zimě, když venku chybí barvy a dláta a pily zazimuji, se stávám malířem a barvy si dělám na plátně sám. Barevné vjemy pro dobrý pocit člověk potřebuje i v zimě. Jsou to takové optické vitaminy. V létě zase nevydržím být zavřený doma, protože venku je pořád co dělat,“ pochvaluje si současný stav náš hostitel.

Dům z kamenných zdí se vytápí dřevem. „Je to pro mne specifický materiál a stejně mi před zimou projde rukama několik kubíků dřeva. Větší špalky lákají, takže mám pořád z čeho vyřezávat.“

Starý dům si už vyžádal velkou porci práce (včetně odkopání svahu sahajícího až do poloviny zadní stěny) a z nejvlhčí části s několika místnostmi se stal jeden velký a přitom útulný prostor.

„Za interiérového architekta je tu spíš manželka, protože ona měla jasnou představu, kterou jsme nejednou dali na papír. Ale tím, že třeba na kuchyň nebyly peníze hned, dělali jsme ji dlouho a postupně. Také jsme hledali firmu, která by byla schopna udělat něco jako repliku starého kuchyňského nábytku. Možná i díky tomu, že jsme si nemohli pořídit všechno hned, tak jsme měli čas plánovat a vše promýšlet. Už to tak děláme deset let,“ usmívá se malíř a připouští, že stále nenastal čas na zařízení jeho ateliéru.

„Když už jsem si myslel, že by to mohla být místnost v podkroví, manželka rozhodla, že už nebudeme spát všichni v přízemí a že teď je na řadě ložnice.“

Zkušenosti s obýváním prostoru si řekly i o probourání stěny a vsazení nových, prosklených dveří vedoucích z jídelny rovnou do zahrady.

Při zasekávání nových elektrických rozvodů se zase po vyvalení cihel objevily původní, zazděné niky, které noví majitelé s chutí využili. „Lidé, co tu bydleli před námi, se pro nás nepochopitelně snažili chalupu modernizovat podobnými zásahy včetně vsazování velkých oken, aby měli světlo jako v paneláku…

Prvků z města sem natáhli víc včetně panelákových dveří a my jsme to pak horko těžko vraceli do původního rázu. Jsme rádi v autentickém prostředí, ale to neznamená, že bychom také chtěli žít jako před sto lety. Počítač dnes ke své práci potřebujete, i když máte vztah ke staré architektuře. Pět let jsme na obci bojovali, aby tu byl internet. Jsme tu na kopci a ještě v ďolíku.“

Budování vlastního domova předcházelo, že Roman Křelina jezdil do zapomenutého baráčku v sousedství, který si od majitelky pronajímal jako ateliér. „Jak to tak bývá, dospěl jsem k tomu, že je lepší se poohlédnout po něčem vlastním. Vyhlédl jsem si tady stodolu, kterou mi pak strýc -stavební inženýr -rozmluvil s tím, že by mi brzy spadla na hlavu. Tak jsem chvíli počkal a dočkal se toho, že na návsi prodávali v hrozném stavu tento barák. Ale prostředí se nám, a hlavně manželce, líbilo natolik, že prohlásila, jak bude i trpělivá a dům si zrekonstruujeme. Byl úplně vybydlený, místnosti se zazděnými okny plesnivé... Práce s lopatou se mi za pár let zprotivila.“

Ale tvůrčí i organizační energie má Roman tolik, že vedle vlastní tvorby (a zvelebování domu) pořádal ve vedlejší vesnici Boleboř sympozia. Setkání výtvarníků, sochařů nebo malířů, nyní přenesl do Mostu.

„Trámy v kuchyni jsou z nedalekého a zbouraného pivovaru. Bylo mi líto nechat trámy v sutinách, tak jsem si je sem přivezl a později přišla chvíle, kdy našly uplatnění v kuchyni,“ vypravuje Roman Křelina.

Stůl je vlastně také umělecký artefakt. „Nohy jsou z trámů a deska ze starých, červotočem projetých prken vytrhaných z podlahy. Chtěli jsme mít stůl ze starého a místního materiálu.“

Křelinovi měli od začátku jasnou strategii: Dům udělat obyvatelný uvnitř a fasádu a další vnější práce až potom. „Takže občas přijedou známí a při pohledu na fasádu konstatují - hele, tobě to umění nějak moc nenese...

Je pravda, že nemusíme mít nějaký nadstandard. Na živobytí máme. A když je něco navíc, tak se zase pořídí třeba další nová okna. Pak už bude na řadě střecha a zateplení. Potom už bych si chtěl zařídit podkrovní ateliér z půdy, kde bývalo seno. Už jsme vyzdili štít, který byl jen z děravých prken. Je pravda, že nás tady pořád ještě něco překvapí a příroda nám připomene, že je silnější než člověk. Takže se tu trošku učíme i pokoře.

Je pravda, že naši předkové už to měli vymyšlené. Například máme ve sklepě studnu. Všechno bylo strategicky dobře uspořádané. Vyrůstal jsem v paneláku a tady jsem se teprve učil funkce starého baráku. Člověk podvědomě hledá nějaké kořeny a já je tu zapouštím. V kraji, který je vykořeněný tím, že tu nežijí generace lidí, kteří tu vyrůstali.“