Hyundai ix35 2,0 CRDi: ofenzíva ze Žiliny

Hyundai ix35 zaujme už na první pohled. Stalo se tradicí, že korejský výrobce nechává své novinky navrhovat v Německu – a opět se podařilo namíchat zajímavý koktejl luxusu a dynamického vzhledu, který svého předchůdce překonává o světelné roky. Přední protáhlé a zešikmené světlomety společně s úzkou mřížkou chladiče a dravě tvarovanými mlhovými světly patrně nemají slabé místo, na ix35 je hezký pohled i zezadu či z profilu.

Drobnou pihou na kráse je o trochu horší výhled dozadu z místa řidiče; kvůli vyšší hraně oken zase budou z vozu hůře vidět děti. Výhled dopředu a především šikmo vpřed je i přes relativně silné A sloupky velmi dobrý; přední sklo je dostatečně široké.

Pochvalu zaslouží prostornost – do auta se vejdou čtyři dospělí a vzadu nebudou mít problém s nedostatkem prostoru ani dlouháni nad 190 cm. Sedadla jsou příjemně tuhá, předním chybí výraznější boční vedení, ale to je u SUV tohoto typu víceméně zbytečné. Prostor pro kolena i hlavu je velmi bohatě dimenzován, sympatickým prvkem je vyhřívání sedačky vepředu i vzadu (od stupně výbavy Style). Naopak, příplatkové dvoudílné střešní panoramatické okno s přední elektricky posouvatelnou částí výrazně snižuje výšku ke stropu a je lepší jej v seznamu příplatkových položek nezaškrtávat (stojí 25 tisíc korun).

Solidní parametry poskytne i zavazadelník – v základu nabídne 591 litrů, po sklopení zadních dělených sedadel vzroste volné místo na 1436 litrů. Škoda, že chybí průvlak na delší předměty, například lyže.

Interiér je dobře ergonomicky navržen – snad až na tlačítko přepínání palubního počítače, které je nešikovně umístěné nalevo od volantu. Dílenské zpracování i výběr materiálů uvnitř vozu odpovídají prodejní ceně i nejbližší konkurenci. Rychloměr i otáčkoměr jsou dobře čitelné; nastavení audiosoustavy či klimatizace je jasné na první pohled. Příjemná je i podpora pro AUX zdroj či USB. Při jednom pokusu o načtení MP3 souborů z USB karty se nicméně zobrazilo chybové hlášení a k načtení souborů nedošlo...

Příjemným překvapením je dvoulitrový čtyřválcový turbodiesel se vstřikováním common-rail. Na trh se dodává ve dvou výkonových verzích – 100 a 135 kW. Otestovali jsme slabší verzi s výkonem 100 kW (136 koní) - překvapila nás ochota ke zrychlování, a to i když bylo vozidlo zatíženo čtyřmi dospělými cestujícími. Papírová hodnota zrychlení 0-100 km/h sice neoslní, v praxi se ale ukázalo, že motor má dostatek elánu pro pružné zrychlování – nejvyšší točivý moment 320 Nm je k dispozici od 1800 otáček a elán motoru vydrží až do 3500 otáček.

K dobrému pocitu při akceleraci rozhodně přispělo i kratší zpřevodování. Ochota vozu zrychlovat nad zhruba 150 km/h klesá, na komfortu se začne projevovat i výraznější aerodynamický hluk (pohonná jednotka je naopak utlumena dobře). Při 130 km/h a zařazeném šestém rychlostním stupni lze z otáčkoměru odečíst údaj 2800 ot./min., při tachometrových 140 km/h se otáčky zvednou ke třem tisícům.

Spotřeba se během týdenního testu, v němž převažoval dálniční provoz, ustálila na hodnotě 8,1 litru; nejhorším údajem bylo v kombinovaném režimu 8,8 l na 100 km. Od předepsaných měření, jenž udává výrobce pro verzi 4x4 se tento údaj o dost liší, faktem nicméně je, že během testování jsme se nepokoušeli o úspornou jízdu.

K dispozici je buď pětistupňová manuální převodovka (pro dvoulitrový benzínový motor) nebo šestistupňové skříně – samočinné i manuální. Testovaná manuální šestistupňová převodovka nebude patřit mezi mechanicky vytříbené převodovky; řazení se středně dlouhými drahami je nicméně vcelku přesné a po pár dnech se s ním dá dobře sžít.

Relativně tvrdší podvozek s víceprvkovou zadní nápravou (vpředu je klasicky McPherson se stabilizátorem) by mohl poskytovat více komfortu, problémy mu ovšem dělají série krátkých příčných nerovností. Směrová stabilita je dobrá i ve vyšších rychlostech. Verzi 4x4 s elektronicky řízeným pohonem všech kol jsme vzhledem k aktuálnímu podnebí zkusili také na zasněžených horských silnicích – trakce byla dle očekávání dobrá a moment připojení zadní nápravy byl prakticky nepostřehnutelný, zaměření tohoto SUV je nicméně silniční, takže v jiném než lehkém terénu nemá smysl jej trápit.

Nejslabším článkem Hyundaie ix35 je naladění posilovače řízení. Při parkování je příjemně lehký, jeho ztuhnutí při vyšších rychlostech je ale nepřirozené umělé a kolem středové polohy je řízení vysloveně mrtvé. O tom, co se děje s předními koly lze potom jenom spekulovat. Je to škoda, protože podvozek poskytuje dostatek jistoty, řízení ale nedává řidiči v technických pasážích dostatek podpory.

V nabídce příplatkové výbavy budete marně hledat xenonové světlomety, jinak obsahuje dostatek komfortních prvků – zadní parkovací kamerou počínaje po bluetooth handsfree konče. Milé je, že všechny verze mají kompletní bezpečnostní výbavu. Ta zahrnuje povinné ABS a elektronický rozdělovač brzdné síly (EBD), brzdový asistent HBA, elektronický stabilizační systém (ESP), aktivní opěrky hlavy, dva přední airbagy, boční a okenní airbagy.

Ceny na českém trhu začínají na částce 450 tisíc za dvoulitrový motor s výkonem 163 koní a pětistupňovou manuální převodovkou a pohonem předních kol. Nejlacinější verze s turbodieselem přijde na 525 tisíc, nejlevnější verze s pohonem 4x4 jsou o rovných sto tisíc korun dražší (mají ovšem už v základu manuální klimatizace, za kterou u nejnižší verze Classic zaplatíte přehnaně vysokých 30 tisíc korun). Potěší standardní pětiletá záruka. Hyundai ix35 se povedl, konkurence mezi kompaktními SUV je ale velká a zahrnuje například Škodu Yeti, Hondu CR-V, Toyotu RAV 4, Ford Kuga, BMW X1, VW Tiguan nebo Nissan Qashqai.