Test Opelu Insignia OPC: dálniční dravec s výkonem 325 koní

Nejvýkonnější Opel všech dob se dodává buď jako liftback nebo v praktičtější verzi kombi. Už na první pohled si všimnete mohutného vzhledu, jenž podporují pěkná dvacetipalcová kola.

Turbodmychadlem přeplňovaný šestiválec se zdvihovým objemem 2,8 litru produkuje 325 koní a 435 Nm točivého momentu. I přes relativně vyšší hmotnost vozu (nenaložená Insignia OPC váží 1,8 tuny) dokáže šestiválec cestující pořádně zatlačit do sedaček. Už papírově jde o zajímavý motor – 0-100 km/h za rovných šest vteřin a maximální rychlost 250 km/h. V kombinovaném režimu počítejte se spotřebou 12-13 litrů paliva na sto kilometrů.

Motor má dostatek výkonu, když v devadesáti podřadíte ze šestky na trojku a sešlápnete plynový pedál, začnou se dít věci – auto prudce vystřelí kupředu; příchod točivého momentu je zcela lineární, šestiválci chybí výkonová špička. Na jednu stranu to zamrzí, protože projev motoru je i přes své skvělé schopnosti málo divoký. Na druhou stranu – Insignia OPC není vysloveně sportovní náčiní na uzavřené závodní okruhy, ale „polykač“ dálničních kilometrů (nebo širokých okresek s velmi dobrým povrchem) a pro běžné cestování je postupný nárůst výkonu lepší.

Výfukové potrubí a dvě koncovky dodala věhlasná firma Remus, přesto je výsledné pobrukování, jenž se line z výfuků, spíše zklamáním. Monotónní hučení dosahuje maxima kupodivu už kolem 2000 otáček a nikterak negraduje. U šestiválce notabene s logem Remus na výfuku si v OPC mohli dát více práce.

Za co je ovšem třeba divizi OPC pochválit před nastoupenou jednotkou je podvozek - výborně kopíruje vozovku, Insignia OPC se ani v rychle projetých zatáčkách nenaklání a výborně potlačuje nedotáčivost. Na rozbitých silnicích cítíte každou větší nerovnost, ale naladění s tužšími pružinami není vysloveně prkenné a auto v zatáčkách sedí – řečeno novinářským klišé – jako na kolejích.

Skvělá je trakce – tu má na starost poslední generace Haldex spojky a v praxi funguje rozdělování točivého momentu mezi jednotlivá kola výborně. Insignii jsme zkoušeli jak na deštěm zkropené dálnici při teplotě 5 stupňů nad nulou, tak za mírných mrazů – trakce byla i při relativně rychlé jízdě výtečná. Klobouk dolů.

Řízení je strmější, poměrně přesné, ale mohlo by více naznačovat zbývající trakci a vtáhnout řidiče „více do děje“ – i ve sportovním módu OPC. Velmi účinné a dobře dávkovatelné jsou brzdy Brembo (vpředu s rozměrem 355 mm).

Uvnitř potěší tuhá, výrazně tvarovaná sedadla Recaro, naopak záplava tlačítek na středovém panelu je nepřehledná a ovládání některých prvků včetně palubního počítače je zbytečně komplikované.

Na zadních sedačkách je dostatek místa pro kolena, pokud máte nad 180 centimetrů, musíte oželet vzpřímený vzhled a trochu se v sedačce posunout dopředu, jinak budete hlavou prorážet černé čalounění stropu.

Opel Insignia OPC je bezpochyby povedeným sportovně laděným autem. Škoda jen té sebevědomé cenovky, přeci jen Opel nepatří mezi prémiové automobilky. Největším kladem vozu je jeho podvozek, dále pak použitý šestiválec a „značkové doplňky“ - sedadla Recaro, brzdy Brembo, škoda toho ne úplně povedeného výfuku od Remusu a několika ergonomických chyb v interiéru.